Porod doma? Rozumím.

Laň, když chce porodit, zaleze do houští. Chce mít pro tento životně důležitý akt pocit klidu a bezpečí. V momentě příchodu nového tvora na svět jsou laň i kolouch snadnou kořistí, jsou velmi zranitelní a minimálně laň a hlavně její organismus si to dobře uvědomuje. Rodit v klidu je biologický imperativ. I lidská máma by ráda porodila v klidu a s pocitem bezpečí a právě proto je snadnou kořistí. Není nic lehčího, než ji vyděsit, přesvědčit jí, že těhotenství ohrožuje její život víc než rakovina a že to nemůže a nesmí zkusit zvládnout sama. Je tak snadné ji zmanipulovat aby nakupovala, čerpala péči a hlavně bezhlavě poslouchala. Vždyť to přeci dělá pro to malé….

Naše mimčo se vyvíjelo zdárně a podle tabulek. Navíc manželčin ženský lékař byl více než hoden svého titulu, takže neděsil, ale motivoval. Radil a trpělivě vysvětloval, pokaždé vyšel vstříc. Odborník se srdcem na dlani. Bílý jednorožec.

První větší stres přišel po kontrole na gestační diabetes. Žena se nalokala glukózy, vykrvili ji a….měla ho tam. Tedy přesněji řečeno prostřední hodnota testu (která se leckde nesleduje) byla lehce nadlimitní. Manželka se to dozvěděla po telefonu dva dny před kontrolou v dia-poradně a začala jednat. Tedy přesněji řečeno studovat. Ze stránek nemocnice U Apolináře si stáhla nutriční tabulky, koupili jsme váhu a začali počítat sacharidy. Ještě že nám trojčlenka nedělá potíže, jinak bychom tu první večeři po zahájení diety připravovali snad ještě dneska.

Umíte si představit plný popelník na pracovním stole kardiologa? Já ano. Zažil jsem to. A přišlo mi to lehce nepatřičné. Stejně nepatřičné, jako když mé ženě vytýkala obezitu lékařka vážící v nejiném stavu dvakrát víc než ona v jiném. A kdyby jen to. Manželka šla na kontrolu vybavena krabičkami se svačinou a obědem. Brala svou předpokládanou zdravotní komplikaci vážně a snažila se chovat zodpovědně. Ovšem že nebyla pochválena - naopak. Hned ve dveřích dostala od sestry kapky, že ohrožuje mimino, když v ranní dávce nemá chleba. A pak taky obdržela nutriční tabulky. Ne nějaké hloupé z internetu, ale odborně posvěcené paní doktorkou. Například v nich byl uveden údaj, že smí denně až 150g ovoce. Pěkné. Zejména pokud si srovnáme obsah sacharidů třeba v banánu a jablku. Co však nedostala byl glukometr. Ten by jí totiž mohl nemístně uklidnit a vysvobodit ji tak ze spárů zavilé rozdávačky insulinových injekcí BvB (baculka v bílém). Půjčili jsme si ho od přátel. Zjistili, že svíčková s knedlíkem není pro těhotnou ženu tím nejvhodnějším obědem, ale jinak, že je spíš důležité kdy jíst, než co. S tím jak nám malá v břiše nabývala, bylo pro mamku čím dál těžší sníst celou dávku a tak jsme pak čím dál častěji řešili spíš problém hypoglykémie. Na další návštěvě v dia-poradně se manželky zeptali, jestli neví, kolikátá šla na odběr krve, že se jim nějak povedlo poplést vzorky (a takhle to chtěli rozplést šikulové), a na té další ji pak díky nemístným dotazům na složení diety a nutnost tak častých kontrol od dalších návštěv osvobodili úplně. Zjevně proto, aby měli klid na poslušnější pacientky. Na ty, které jsou ochotné si bez řečí píchat insulin……

Indikace gestačního diabetu nám bohužel komplikovala život i poté. Ženský doktor, s jehož péčí byla manželka nadmíru spokojena, ji musel předat do péče nemocnice o několik týdnů dřív, než ostatní „zdravé“ maminky. Vybrali jsme si Chrudim. Což v žádném případě nebyla volba, která by vedla k uklidnění situace. Hned v prvních minutách čekání na první monitor našeho mimča jsme potkali plačící maminku.
„Ti pitomci mi tam nechali kus placenty“ oznamovala manželovi. „Musím na operaci“.
„Všude je něco“ snažil jsem se uklidnit lehce pobledlou manželku. Moc mi nevěřila.

„Tak co?“ zajímal jsem se o půl hodiny později o lékařskou interpretaci hrbolatého dvojčáří na čtverečkovaném papíře.
„Blbý, za dva dny musíme znova“ vzlykla žena. Teorie tabulkového dítěte se nám opět začala rozpadat pod rukama.

A tak jsme za dva dny vyrazili do chrudimské nemocnice podruhé. Než se manželka vrátila z monitoru, krátil jsem si čas četbou letáků. Nejvíce mě zaujal ten o pupečníkové krvi. Kolik citového vydírání budeme ještě nuceni snést, říkal jsem si v duchu. Vedle mě se postupně usadily dvě nastávající mamky.
„Která jste tu na půl osmou“ zahlaholila směrem k nim kolem probíhající sestra.
„Já!“ „Já taky!“
Tahle reakce sestru rozhodila. „To není možné“ zahudrovala a zmizela za dveřmi do porodnice. Když se vrátila s tlustým sešitem v pevných deskách, tvářila se sebejistě.
„Mám tu paní V.“ oznámila všem zvědavcům v okruhu sta mil. Dědové na přilehlé LDNce procitli z neklidného spánku. „Vás tu nemám“ obrátila se ke druhé čekatelce. Ta ukázala na příslušný řádek v těhotenském průkazu a zatvářila se lehce provinile. „Hmm, to asi někdo udělal chybu.“ pronesla sestra po detailním průzkumu zapsaného časového údaje. Znělo to spíše jako – stala SE chyba. Jo, bájný SE – to je viník všeho, za co nikdo nechce nést přímou odpovědnost, tradiční český otloukánek.

Mají tu bordel, blikal stále zuřivější můj vnitřní indikátor možných budoucích průšvihů. Do zorného pole mi vstoupila vyděšená manželka.
„Cloumali mi břichem“ stěžovala si.
„Cože?“ nechápal jsem.
„No, když nezabral budík na břicho, tak se pokusili malou vzbudit tím, že mi chytli břicho a začali s ním škubat sem a tam….“ Kdyby šel v ten moment někdo po chodbě, asi bych s ním taky škubnul. Dabl-lajna zase nebyla podle představ paní doktorky, takže za dva dny nashle…

Při další návštěvě nám byly ukázány porodní sály. Hlavním bodem prezentace byla lednička s tatrankama pro taťku. Asi abych měl zdroj cukru k obalení zjitřených nervů. Mamky si naopak můžou vybrat jaký dostanou klystýr - asi aby zbytečně nevysíraly.
„To, že mi chcete poutat nohy ke křeslu se mi moc nelíbí“ ustoupila moje žena na absolutní minimum svých představ o přirozeném porodu.“
„Víte my jinak rodit neumíme“ dostalo se jí lakonické odpovědi od porodní asistentky.

„A já hloupá si myslela, že rodit budu já“ povzdechla si manželka cestou domů.

Také několik dalších monitorů vyšlo „úplně špatně“. Obdenní cesta do Chrudimi se nám stala otravným rituálem s hořkým nádechem beznaděje. Něco je špatně, nevíme co a hlavně proti tomu nemůžeme nic dělat. No a najednou přišel konec. Počítač v ordinaci varovně zablikal, že trpělivost zdravotní pojišťovny je u konce.
„Jak to, že sem jezdíte tak dlouho a tak často?“ zeptala se podrážděně sestra pacientky, kterou si patrně ani po osmé návštěvě nebyla s to zapamatovat. Na tuhle otázku nebylo lehké najít moudrou a klidnou odpověď. „Kdo si myslíte, že to bude platit?“. Ani tahle otázka nepatřila k těm nejlehčím. „Stejně máte za týden termín a s gestačním diabetem nesmíte přenášet, takže se uvidíme až u porodu.“ Nazdar. Takže tři týdny šílení a najednou při stejném nálezu klidně až za týden.

Zatímco se v ordinaci odbývaly výše uvedené repliky, já měl na chodbě příležitost vyslechnout další informace od spolutrpitelů. Tentokrát si povídali dva otcové.
„Tak jak?“
„Blbý. Měli jsme termín minulý pondělí. Kvůli cukrovce si sem Jarku pozvali, že jí to jako vyvolaj. Byla tu do středy. Pak jí zase poslali domů – prej tu je teď nějakej audit a nemaj čas. Nastoupit má zase až v pondělí.“
Naskočila mi husí kůže. Tak tady ne dcerko, zaúpěl jsem v duchu. Je to tu prostě strašný a navíc ani neuměj odpovědět na pozdrav. A to se pyšní certifikátem baby-friendly.

Do porodnice v Havlíčkově Brodě to máme asi sedmdesát kilometrů. Dost jsem se té cesty bál, protože ani v nekrizových okamžicích nepatřím k excelentním řidičům. Ovšem riziko přepravy na uvedenou vzdálenost se mi vzhledem k okolnostem zdálo čím dál zanedbatelnější. Než jsme vyrazili, v duchu jsem se pokřižoval. A to jsem takový ateista, až se občas bojím, že mě za to pámbu potrestá. Pomohlo to…..

Ve dveřích porodního oddělení nás vítal vstřícný úsměv.
„No nevypadáte mamko, že byste rodila, ale pojďte, ujistíme se.“ pronesla sestřička a zvala nás dál. Ne otráveně či vyčítavě. Prostě lidsky mile.
„No taťko, vy pojďte taky“
„Víte …. Já….Nechci překážet….“
„Chcete jít k porodu?“ Přikývl jsem. „No tak pojďte, tohle je začátek“

Vyšetření ukázalo, že ač na to mamka nevypadá, výsadek mimina je v plném proudu. Byli jsme tedy okamžitě převeleni na porodní obývák. Slovo sál zní tak klinicky, že v žádném případě nemůže vystihnout atmosféru oné místnosti. Hned na prahu jsme dostali do ruky brožurku s právy pacienta a vyslechli si jejich stručný výklad. Sestřička (porodní asistentka J.M.) se nám podruhé představila a pak uvedla jména lidí, s nimiž během akce přijdeme do styku. Pak se manželky zeptala, jestli má nějakou vlastní představu, jak by měl porod probíhat.
„Hlavně, kdybyste mi nevázali nohy ke křeslu“ ozvalo se mezi dvěma heky.
„Prosím?“ V očích paní asistentky se zračilo čiré nepochopení. V kostce jsem jí tedy seznámil s našimi dosavadními zkušenostmi. Jen přikývla a znovu se zeptala jaká je manželčina představa. „Pokud možno bez chemie a chirurgie“ shrnula své představy má žena.
„Tak to umíme“ přikývla sestra s pochopením. A zdálo se, že jí to dokonce i trochu potěšilo.

V poledne přinesli oběd.
„To můžu?“ divila se utahaná rodička, která večer předtím plánovala konspirativní spiknutí, v jehož rámci jsem měl v kapse u kalhot pašovat na porodní sál glukózové bonbóny, hořkou čokoládu a minerálku. No a teď byl na stole plnohodnotný oběd. Neuvěřitelné.
„Možná to nakonec vyzvracíte“ usmál se přítomný lékař. „Ale aspoň do té doby nebudete mít hlad. Neměla a nevyzvracela.

Porod se tedy nakonec odehrál bez potupného poutání. Začal ve vaně a skončil na manželské posteli. Vše se událo bez skalpelu a jehel (pominu-li poporodní dávku oxytocinu podporující odloučení placenty) za asistence božské asistentky a za neinvazivního, avšak bdělého dozoru přítomných lékařů. U porodu se vystřídali dva, jelikož si dcerka dala trochu načas. Nikdo na nás nespěchal, ani když jsme se pak z radosti z vytouženého setkání potřebovali vybulit. Jen babičkám bylo trochu líto, že nám dcerku nezměřili – údaj o váze jim přišel nedostatečný. Ovšem dcerka byla ráda, že jí hned v prvních minutách trápili jen nezbytně nutnými úkony. A my též….

A sem patří pochvala za skvělou poporodní péči. O té vím povětšinou jen z doslechu zejména to, že si v ničem nezadala s péčí na porodním sále. Díky.

A závěr – rozdíl mezi porodnicí v Chrudimi a v Havlíčkově Brodě vnímám jako rozdíl mezi závodní jídelnou a restaurací pro gurmány. Tenhle stravovací příměr ale ze dvou důvodů dost pokulhává. Za prvé – cena služeb je v obou zařízeních stejná a za druhé, obě zařízení mají něco jako pět hvězdiček (tedy certifikát Baby friendly). A to se mi nezdá….

Atmosféra v diabetické poradně a v chrudimské porodnici mi také osvětlila, proč se některé mámy rozhodnou své potomky přivést na svět doma. Myslím, že to cítí jako jedinou možnost, jak se vyhnout manipulaci a stresu v lyzolem páchnoucím prostředí špitálu. Nechtějí se totiž dostat do stavu, kdy je nějaký arogantní inženýr lidských těl v bílém plášti dostane do stavu, kdy ze samého strachu nebudou schopny normálně porodit a kdy je ten samý člověk pak bude muset zázračně zachraňovat. Naštěstí ne všechny ženy, které chtějí porodit v lidsky důstojném a nebo dokonce v příjemném prostředí, musí zároveň rezignovat na dostupnost odborné lékařské péče. Díky lidem, jako je paní M. a díky lékařům z týmu Mudr. A. lze tento životně důležitý okamžik prožít lidsky kvalitně a zároveň s jistotou, že o vás bude dobře postaráno, když vše nepůjde úplně hladce………….