Ublížil jsi kytičce!

Ochrana přírody, ekologická výchova, etická výchova, to jsou navýsost důležité oblasti, do nichž musíme kluky a holčičky odmalička uvádět – přiměřeně jejich věku, formou pohádky, hrou, řadou výtvarných činností… Přestože učitelka mateřské školy bývá tou správnou a kompetentní osobou, která dokáže vhodně zvolenou aktivitou vtáhnout předškoláky do děje, probudit v nich příslušné emoce, zapojit myšlenkové procesy, často se přitom pohybuje v jakési ideální rovině. Ve světě toho, co by se mělo dělat, jak je to správně. Říká si například s dětmi, kam patří jaký druh odpadu, co je nebezpečný odpad a kam s ním. Nicméně „kouzlo funguje“. Ovšem jenom do chvíle, než učitelka bezmyšlenkovitě vyhodí plastovou láhev nebo vybitou baterii do koše.

Dítě, které má z rodiny třídění odpadu skutečně „v krvi“, spolehlivě zareaguje. Pokud se něco takového stane poprvé, může učitelka zachránit situaci etudkou na téma „Já jsem se spletla“ a poděkovat Honzíkovi, že si jejího omylu všiml. Podruhé už to ovšem nejde.

„Učitelka si musí dávat vždycky pozor, aby bylo v souladu to, co říká, s tím, co dělá,“ upozorňuje poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. „Vždycky nás totiž nějací malí rejpalové dostanou, pokud objeví rozpor mezi našimi slovy a činy.“ K typickým problematickým oblastem patří kromě tříděného odpadu třeba kouření (byť je samozřejmě kouřící učitelka „přistižena“ mimo prostory školky i školní zahrady). Pedagožka z jedné malé vesnické mateřské školy měla například problém, když ji děti viděly vycházet z obchodu s taškou plnou piv. „Od té doby raději jezdíme s manželem autem do města a nakupujeme alkohol a cigarety v hypermarketu,“ vysvětluje. „Myšlenka ochrany přírody nebo vlastního zdraví je v zásadě v pořádku, ale nepříjemná může být svými bigotními projevy,“ říká psycholožka. Přestože se jedná o situace v podstatě banální, může být jejich řešení docela obtížný oříšek, při němž hrozí, že učitelka vyklidí pozici morální autority. „Je třeba počítat s tím, že předškolní děti myslí jednostranně a trochu v extrémech. Nemají plynulý přechod mezi dvěma alternativami jako my dospělí. Nevědí, že mezi černou a bílou je spousta odstínů šedi a mezi dobrým a špatným je ještě mnoho dalších možností. Vysvětlit jim to bývá pro paní učitelku složité,“ doplňuje Ivana Halíková.

Extrémní ochranář

Necháme-li vletět tři desítky capartů do rozkvetlé louky v chráněném území, zůstane po nich udusaná spoušť. Když se do podobné lokality s dětmi dostaneme například na školce v přírodě, snažíme se samozřejmě projít louku šetrně za sebou, abychom způsobili co nejmenší škody. Ještě ve třídě si společně říkáme, ukazujeme nebo dramatizujeme, jak se chovat a nechovat v přírodě: u mraveniště, k nejedlým houbám, jak trhat ty jedlé, na co dát pozor při sběru borůvek, co a proč by mohlo vadit ptáčkům a ostatním zvířátkům, která jsou v lese doma. V přírodě pak máme skvělou příležitost vyzkoušet si všechno naostro. „Ale nutit děti, aby se vyhnuly každému mravenci, a dělat problém z jedné zlomené luční kytičky je nesmysl odporující běžným možnostem reálného života. Na to bychom ve školce neměli přistoupit,“ soudí poradenská psycholožka Ivana Halíková.

S podobnými extrémně ochranářskými názory totiž občas některá dítka do mateřské školy přicházejí. Ať už jsou jejich rodiče vedeni až manickou ochranářskou touhou nebo filozofi cko-náboženským přesvědčením o vzájemném převtělování živých a neživých organismů, při přijímání jejich dítěte do školky (nebo po první negativní zkušenosti z procházky) je podle psycholožky Halíkové potřeba s rodiči promluvit a přesvědčit je, že má-li dítě v kolektivu zůstat, měli by přistoupit na rozumný kompromis, který umožní jejich potomkovi fungovat v dětském kolektivu v rámci pravidel nastavených mateřskou školou.

„Mrtvá zvířata se nejedí,“ křičela pětiletá Zuzanka při první zkušební návštěvě ve školce. K obědu totiž bylo pečené kuřecí stehno s kaší a holčička pocházela z přísně vegetariánské rodiny. Kulturní šok a extrémní názor matky na dětské stravování vedl k tomu, že Zuzku (ani) do (téhle) školky nepřijali. Zatímco podobně netradiční názory ohledně jídla se odhalí poměrně brzy, případně rodiče své požadavky deklarují rovnou, v jiných oblastech může dojít ke střetu později. Kromě nekritických ochranářských požadavků působí problémy například vyhroceně negativní názory na jakýkoli náznak zbraní, na hry s prvky bojovnosti, soutěživosti apod.

„V podobných situacích je ale třeba rozlišovat, jestli dítě jen říká svůj názor, protože je ovlivněné prostředím, ve kterém vyrůstá – což je poměrně přirozená věc, s níž lze výchovně pracovat. Anebo zda nechtějí rodiče využít svou autoritu k ovlivňování vnitřního života školky,“ doplňuje odbornice.

Rodič – z kritika pomocníkem

Rodič až fanaticky zapálený pro určitou myšlenku či aktivitu mívá tendenci školku a její pracovníky kritizovat nebo je nutit, aby bylo „po jeho“. V jedné pražské školce například rodiče jehovisté protestovali proti přípravě vánoční besídky nebo (více méně symbolickému) obdarovávání dětí u příležitosti MDD. „Chtějí-li rodiče takovýmto způsobem ovlivňovat výchovně-vzdělávací proces, to by učitelka jednoznačně neměla připustit. V této oblasti je odbornicí ona, má k tomu příslušnou kvalifi kaci. Otcové a matky nemohou ani při nejlepší vůli rozhodovat o tom, jak se budou řešit záležitosti uvnitř třídy,“ říká psycholožka.

V jiných sférách činnosti je však možné s rodiči spolupracovat, využít jejich iniciativu a zájem. Kritizuje Martinova maminka školku za to, že netřídí odpad? Proč na ni nedelegovat pravomoc a nepožádat ji, aby se zřizovatelem, příslušnými zástupci obce či firem komunálních služeb projednala přistavení kontejnerů, častější odvoz těch plných, zřízení sběru nebezpečného odpadu, otevření sběrného dvora … Možná se jí díky její až buldočí vytrvalosti konečně podaří prolomit ledy a zlepšit situaci. Anebo se přesvědčí, že obec má se svozem odpadu problém, nejsou finance apod. Každopádně se negativistické brblání změní v pozitivní akci, která může prospět vzájemným vztahům mezi školkou a rodiči.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes