Proč nejsem šťastná?

Jsem na konci šestinedělí a stále čekám na tu obrovskou vlnu mateřské lásky, která mě údajně měla zavalit. Stále ale nepřichází:( Dívám se na své malé dítě a jediné, co mě napadá je, proč jsme si ho proboha pořizovali už ted? Proč jsme ještě nepočkali? Přitom je to dítě plánované a chtěné, oběma nám je kolem 30ti let, takže by se zdálo, že se nám splnil životní sen a šťastná být prostě musím...jenže...hrozně se za ty myšlenky, co mě napadají, stydím, vím, že je spousta párů, kteří by za dítě dali vše, vím, že mi spousta z Vás napíše, že jsem neměla chtít dítě, když sama nevím, co chci, ale jak říkám: rozumově vím, že mam kliku, že se nám narodilo zdravé dítě, ale někde hluboko v podvědomí jsem prostě ze všeho nešťastná.

Mimčo si neužívám, cítím se jen jako kojná, přebalovačka, chůva, s pocitem, že v životě už nic jiného nezažiju:( Kamarádky mi říkají, že je to hormonama v šestinedělí, že potom se to zlepší... Beru to jako záchytný bod, i když moc tomu nevěřím. Mám své dítě ráda, neublížila bych mu, ale pořád se na něj nedokážu dívat máminýma očima, připadám si spíš jak starší ségra...

Možná za to může únava z nevyspání, možná hormony, každopádně mě to trápí:(