Jak jsme zapomněli křidýlka

Máme tašku nacpanou ručníky, ani svačinka nechybí, deka v podpaždí, už platíme u kasy a voda je tu!

Všichni do plavek a hurá...ouha, křidýlka pro mladšího syna ne a ne najít. Kam jsem je jen dala, mám je před očima...ach ne, jsou v té druhé tašce, která zůstala doma! A je tu brek a smutek na celé odpoledne.

"Neboj, budu tě vozit na zádech. A hele, je tu malý bazén, tam stačíš," utěšuje táta. Slzičky pomalu usychají, nabízím synovi potápěčské brýle. Už je několikrát vyzkoušel a moc se mu to s nimi líbilo. Brýle zabírají, sláva! Tatínek vezme malou ručičku a jde se plavat. Tedy – cachtat se...

Neuplyne ani deset minut a syn běží tryskem zpátky k dece. Z dálky se snažím rozpoznat, jestli se něco přihodilo nebo jestli to bude jen čurání. "Mami, mami, já umím plavat! Pojď se podívat!" Líně se zvedám (je fakt horko, ale někdo holt musí hlídat věci na dece...) a jdu se podívat. Syn mě dovede k malému bazénu, manžel na mě šibalsky mrká a...a...a syn nasadí brýle, vrhá se do vody a...PLAVE!!! Opravdu plave! Vynoří se, i přes mokré sklo brýlí vidím jeho rozzářený pohled. Dme se pýchou, směje se a znovu a znovu mi ukazuje, co se ve chvilce sám naučil. Neskutečné. Skvělý moment.

A v tu chvíli mě napadlo: křidýlka jsme sice zapomněli, ale synovi narostla Křídla.