Tak ať nás je tu za rok více...

"Tak ať nás je tu za rok více," znělo jako každý rok z úst mé tchyně při novoročním přípitku s příbuznými. "Hm," řekla jsem si v duchu. "Třeba to vyjde." Už týden jsem měla opožděnou menstruaci, ale člověk si říkal, že by další dítko mohlo ještě chvíli počkat. Vždyť jsme nedávno oslavili Radečkův první rok.

Jenže nepočkalo. V prvním lednovém týdnu jsem si udělala těhu test a šup - bylo to tam! Pocity jsme měli oba velmi smíšené, ale co, alespoň si spolu budou více rozumět. Tak jsme se začali těšit na nový přírůstek. Ještě než jsem stihla první návštěvu v těhu poradně, začala jsem krvácet. Na pohotovosti nás ujistili, že je zatím vše v pořádku, jen je tam ještě jistý hematom, který se musí dostat pryč. Byla mi nabídnuta hospitalizace, ale tu jsem odmítla. Tak nějak v klidu mohu být i doma. Za 14 dní následoval druhý ultrazvuk, kde jiný lékař vyřkl i možnost, že šlo o dvojče. Byli jsme z toho tak trochu v šoku.

Krvácela jsem do 13.tt, také jsem poznala, co jsou ranní nevolnosti - i když někdy přetrvávaly po celý den. Čas plynul jako voda, bříško vykukovalo čím dál více. Doslova rostlo před očima. Poslední dva měsíce pro mne byly utrpením. Bolely mě nohy a chytaly křeče do stehen. Vypadalo to, že porodím nejméně měsíc před termínem. Ten jsem měla dle PM vypočten na 4. září. Ultrazvuk však termín vždy posunul o něco nazpět. Nakonec UZV určil 20. srpen.

Ultrazvukový termín se blížil, ale stále nic nenapovídalo tomu, že by se mělo něco dít. Sice jsem přibrala 9 kg, ale všechno leželo v bříšku. Ta tíha už byla obrovská. Nic se mi nechtělo, všechno mě zmáhalo. Hledala jsem různé metody k vyvolání porodu, ale nic nezabralo.

26.srpen byl krásný den. Ani ne moc teplý, ani ne moc chladný. Otázky známých typu: "Ještě jseš celá?" jsem už nemohla ani slyšet, ale ani tento den jsem jich nebyla ušetřena. A tak si říkám: "Už se s tím kurňa musí něco udělat." Po obědě jsem dala Ráďu spát a šla do sprchy, pořádně se napařit. Poté jsem si dala decku červeného. Polilo mě horko. Když se malý probudil, šli jsme na dětské hřiště. Dost mě braly křeče do stehen, ale ustaly. Navečer přišel manžel z práce a tak jsme si udělali vyjížďku na kole. Já s obřím břichem a Ráďou před sebou jsme vypadali celkem směšně. Ujeli jsme asi 7 km a pořád nic! Tak z toho asi nic nebude. Ach jo!

Radečka jsme dali spát. Mrkli se na telku a šli taky do hajan. Provedli jsme kapku sexu (jestli se to dalo tak nazvat). Pak už jsem jen tak v klidu ležela - ty malý potvory prý taky pomáhají. Břicho mě bolelo jako obvykle, beze změn. Muž byl ale jako na trní. Neustále se ptal: "Tak co? Mám se jít oblíkat?" A já na to: "Prosím tě, lehni si a neblbni!" Ležela jsem a chtěla zhasnout. Když jsem natáhla ruku k vypínači a koukla tím směrem, uviděla jsem přímo vedle vypínače maxipavouka (strašně se jich bojím). Vylítla jsem z postele jako řízená střela. Fuj. Manžel ho odnesl a tak jsme zase ulehli. Břicho už mě nebolelo a tak povídám: " Zase z toho dneska prd bude. Dobrou."

Nemohla jsem usnout. Neustále jsem přemýšlela. Proč už se sakra nemůžeš narodit? Netrvalo dlouho a najednou to teklo všude. Povídám: "Teče voda." A muž rozespale: "Kde?" A já na to: "Všude!" Bylo 23.30 hodin. Vyskočil z postele a mazal se oblíknout, přiběhl a povídá: "Co teď?" A já: "V klidu, zatím odtekla jen voda." Povolali jsme hlídací babičku a vyrazili do porodnice. Cesta byla dlouhá. V autě jsme strávili hodinu. Výhoda byla, že jsem ještě nepociťovala žádné kontrakce. Ty naskočily až pár kilometrů před cílem. Rovnou po třech minutách, ale nic hrozného. Bylo to jiné než poprvé. Do porodnice jsme dorazili něco málo po půl jedné ráno. Následoval monitor a vyšetření lékařem. Tak nás přijali. Po přesunu na krásně modernizovaný porodní box jsem využila sprchu. Tam jsem strávila podstatnou část první doby. Byli jsme v soukromí. Jen my dva v jednom a můj muž. Když jsem měla pocit, že bych už později z té sprchy nevylezla bez pomoci, přesunula jsem se na křeslo. Přišla sestra a vyšetřila mě. Nabídla mi, že se ještě do té sprchy mohu na chvilku vrátit, ale už jsem odmítla. Pro jistotu! Cítila jsem, že už to brzy bude.

Zanedlouho mě přepadlo nutkání tlačit, sestra přiběhla, ale ještě mi to zakázala. Blbý "půl prst" zlobil ještě pár minutek. Pak to šlo ráz na ráz. Sestra povolala lékaře. S ním přišla ještě dětská lékařka a dětská sestra. Šlo se na věc. Na tři zatlačení a malý Richard (3640g, 50cm) byl venku. Narodil se 27.8.09 v 02,14 hodin. Ihned jsem ho dostala do náruče. Ještě čerstvého, mokrého a voňavého. Nádherný zážitek. S prvorozeným jsme si toto bohužel neužili (přidušen pupeční šňůrou).

Byl to pro mě nádherný zážitek, žádné léky, žádné komplikace. Jen nástřih - s tím se však počítalo. Miminko nám také nikam daleko neodnášeli. Při ošetřování byli ode mě pouhé dva metry. Tatínek to tentokrát neudržel a dokonce pustil i nějakou tu slzičku dojetím. Když bylo po všem, rozloučili jsme se s personálem a poděkovali. S mužem a naším novým miminkem jsme zůstali na boxu. Sami, nerušeni. Ríša se ihned přisál k prsu. Z toho jsem byla překvapená (prvnímu trvalo dva dny než začal mít hlad). Na boxu jsem se ještě osprchovala a pak hupky po svých na šestinedělí. Malého si vzali na novorozence. V půl osmé už byl ale zase se mnou. Už napořád.

Všechno se krásně hojilo, Ríša byl zdravý hošík a velký jedlík a tak nás třetí den pustili domů. No, co více si přát?