Dvacet let školství od revoluce

Nastal čas přehodnotit, jak jsme těch prvních dvacet let svobody využili a co nám to přineslo.

Máme jakousi vrozenou tendenci pohlížet na předešlá léta kriticky a stěžovat si, jak je všechno zase nebo pořád špatně. Kritika může být velmi přínosná, jen pokud je konstruktivní, objektivní a spravedlivá. Školství často kritizujeme, ale málo chválíme. Pokládáme totiž za samozřejmé to, co všude samozřejmostí není. Během posledních dvou desetiletí se nám dostalo obrovské příležitosti srovnat sami sebe s ostatními evropskými národy a zařadit se mezi ně. Naši učitelé mají dnes možnost využít evropských programů k vzájemné výměně zkušeností a poznávání školních systémů v jiných zemích. Ještě před několika desetiletími bylo něco takového naprosto vyloučeno. A kdo tuto možnost využil, ví, že naše školství sice trpí nedostatkem financí a mnohými nešvary, stejně jako v mnohých jiných zemích, ale má také mnoho předností. Mnozí pedagogové už přišli na to, že naše představy o vynikajících podmínkách v západním školství jsou přinejmenším iluzorní.

Je co chválit

Učitelé, kteří k nám zavítají z jiných zemí, jsou častokrát překvapeni našimi školními jídelnami a samozřejmostí odpoledních kroužků, organizovaných přímo ve škole v rámci družiny. Je to totiž určitá forma luxusu, kterou ale my pokládáme za samozřejmost. Zkrátka v České republice je o děti dobře postaráno i v odpoledních hodinách a škála nabízených aktivit je široká. V mnohých západních zemích žádné jídelny neexistují, kroužky se ve školách vyskytují jen sporadicky a na družinu mají mnohdy nárok jen děti státních zaměstnanců a samoživitelek. Spoléhá se totiž automaticky na ženy v domácnosti, které se o děti postarají. V poledne jim uvaří a pak je dopraví do kroužků či hudebních škol, které jsou nabízeny soukromými organizacemi. Většina z nich nepracuje a školní systém s tím automaticky počítá. Pokud pedagog onemocní, není samozřejmé najít za něj zástup, ale poslat děti domů k maminkám. Úžasné! Pomyslí si česká matka a přičítá to vysokým západním standardům. Ale cena oněch západních matek za jejich péči o rodinu je vysoká. Obtížně se znova zařazují do pracovního života, a pokud se jim to nepodaří, musejí se spoléhat na plat a důchod svého manžela. Což pochopitelně ovlivňuje také poměrně nízkou rozvodovost. Společnost ženy za péči o děti odsoudí k izolaci a finanční závislosti. Je tomu tak u našich rakouských i německých sousedů a v mnoha dalších zemích. Ženy už si to sice nechtějí nechat líbit, a tak se pomalu zřizují celodenní školy, kde mohou žáci pobývat až do odpoledních hodin; nabídka aktivit v tomto čase je ale minimální. České emancipované ženy by si těžko zvykaly. Ponechme na jejich zvážení, zda jde o vyspělost nebo zaostalost.

Pro rodiče je stále vše dostupné

Když žáci na začátku školního roku přinesou domů učebnice, mnohdy se rodiče podivují nad stavem onoho materiálu, který sotva drží pohromadě. Školy za to pochopitelně nemohou, jsou závislé na přidělených financích a s penězi na učebnice musejí vyjít. Zase důvod si postěžovat. Jak je to jinde? Školy ve většině západních zemí žádné učebnice žákům neposkytují. Na konci každého školního roku obdrží rodiče seznam učebnic, které pořizují sami ze své vlastní kapsy, popřípadě obstarají učebnice starší. To ovšem může být problematické, protože kupříkladu v Německu není učebnice dějepisu určena pro každý ročník zvlášť, ale žákům slouží na více let. Pak vyjde v novém vydání a starší učebnice jsou nepoužitelné. Pro nakladatelství učebnic to představuje obrovský výdělek, knihy jsou vytištěny na kvalitním papíru, vázány v tvrdých deskách a jedna učebnice přijde na 20 až 30 eur. Nevýhodou těchto knih není jen jejich cena, ale i váha. Za učebnice rodiče vynaloží každý rok minimálně kolem 150 eur a školní taška žáka sedmé třídy běžně váží kolem 8 až 9 kilogramů. Pak není nic nepochopitelného na skutečnosti, že i ty odrostlejší žáky vyzvedávají často ze školy rodiče. České ministerstvo školství zatím nemělo odvahu přijít s návrhem na vlastní financování učebnic, ačkoliv knihy pro základní školy jsou v České republice mnohem levnější než v jiných zemích. Jestli jde o vymoženost vyspělé společnosti nebo přežitek socialismu, je obtížné hodnotit. Ale stěžovat si určitě není na co a systém předávání učebnic z ročníku na ročník má bezesporu své přednosti.

Pravidelné školní výlety, exkurze, kulturní akce, ozdravné pobyty, lyžařské zájezdy, výměnné pobyty a v dnešní době dokonce nákladné zájezdy do zahraničí bereme jako samozřejmou součást naší školní kultury. I v jiných zemích se sice v rámci školy podobné akce pořádají, ale jen sporadicky. Během školního roku se v každé třídě zrealizuje jen jedna, nanejvýš dvě z výše jmenovaných aktivit. Lyžařské zájezdy se nepořádají vůbec, zájezdy do zahraničí pouze výjimečně a školní výlet třída uskuteční v časovém rozpětí několika let. Někdy rodiče sami zorganizují nějaký výlet, ale o víkendu. Situace je jiná snad jen v elitních a soukromých školách, které si mohou dovolit zaplatit jen velmi dobře situované rodiny, a těch je opravdu málo. Stejně tak taneční kurzy tvoří nedílnou součást našich studentských let a tradic. Zvládat taneční kroky není v jiných zemích zdaleka tak samozřejmé jako u nás. Někdo by si mohl pomyslet, že s tím alespoň neztrácejí čas. Jenže tanec má kromě pohybu i jiné poslání. Učí nás pohybovat se v životě mezi lidmi tak, abychom do nich nevráželi a dokázali odhadnout jejich směr pohybu. Ten, kdo dobře zvládá taneční kroky, si poradí v každém davu a snadněji se pohybuje mezi lidmi. Buďme za všechny tyto součásti výchovy vděčni a snažme se je nadále rozvíjet.

Stále chybí vzájemný respekt

Kupodivu to, co si kritiku zasluhuje, zůstává ve školách bez velkého povšimnutí. Učitelé se ještě nenaučili zacházet s žáky jako se skutečnými osobnostmi. Očekávají od nich respekt jako samozřejmou hodnotu, ale sami jej ke svým svěřencům nemají vůbec nebo jen v malé míře. Jaký respekt může mít k žákům učitel pokřikující po chodbách „odchod“ nebo „padej“ a jaký respekt má asi ke svému učiteli ten, jemuž se těchto a podobných slov hojně dostává. Učitel spílající na žáky, kteří ho nezdraví, by měl spíš zapřemýšlet, proč ho asi nezdraví. Ke společenským zásadám totiž patří, že zdravíme ty, ke kterým máme respekt, a nikoliv každého ječícího křupana. Smutné je, že rodiče si těchto projevů nevšímají a nereagují na ně. Přiznejme si, že většina z nich se ke svým ratolestem bohužel nechová o mnoho lépe. Jenže z ratolestí vyroste nová generace, bude si podle daného vzoru počínat úplně stejně a domnívat se, že je to v pořádku. Snažit se eliminovat vulgaritu by mělo být jednoznačným cílem výchovy a vzdělávání celé společnosti. Pokud se chceme zasloužit o to, aby generace za dalších dvacet let byla kultivovaná a chovala se k druhým s patřičným respektem i ohleduplností, pak ji k tomu musíme vést a vychovat. Nejlépe svým vlastním příkladem. Méně bychom se pak v budoucnu podivovali nad neomaleností a drzostí politiků, kteří spolu vzájemně neumí normálně komunikovat. Někdo je tak totiž vychoval.

Neměli bychom neustále srovnávat jen hmotné statky a vnímat sami sebe jako nemožné ubožáky uprostřed Evropy. Česká republika se přece umístila na 36. příčce v nedávném průzkumu lidského rozvoje organizace UNDP (Rozvojový program OSN) a zařadila se tím mezi nejvíce rozvinuté země světa. Jen pro srovnání, přibližně na stejné úrovni skončily třeba Arabské emiráty nebo Portugalsko. Ani sousední Polsko se do této kategorie zemí nezařadilo. Přehodnotit své dosavadní postoje je tedy určitě na místě, ale blahobyt bez kultivovanosti a slušnosti není blahobytem. A právě na tomto dílu našeho bohatství mohou mít v dalších desetiletích velkou zásluhu pedagogové.