Život je boj

Občas si na Rodince přečtu nějaké příspěvky. Některé mě zaujmou více, jiné méně, některé mě motivují k zamyšlení, jiné rovnou k napsání nějaké myšlenky. Na tento portál píše spousta lidiček, ať už se chtějí někomu svěřit se svými běžnými radostmi nebo starostmi, s nimiž si sami nevědí rady, anebo sem píší ti, kteří by se naopak chtěli podělit o nějakou radu či zkušenost. Já bych se mohla zařadit do obou skupin. Mám své starosti a občas potřebuji poradit. Jsem ráda, že zde jsou pod každým článkem diskuze a já mohu sledovat, jak odlišně se reaguje na úplně stejnou věc, jak může nějaký článek někoho potěšit nebo třeba přinutit k zamyšlení a jiného pobouřit a rozpálit, jak se říká, doběla.

Každá z nás je jiná, má jiný názor na věc, jiné potřeby a zkušenosti. Proto nemůžeme souhlasit se vším, co je zde napsáno, a pochopit každého, kdo se v tuto danou chvíli cítí mizerně, když zrovna my to nejhorší máme za sebou a teď prožíváme jedno z nejhezčích období svého života. Je to těžké. Neznám snad nikoho, kdo by měl na růžích ustláno, nikoho, kdo si neprošel něčím nepříjemným. Je těžké však posoudit, kdo z mých známých je na tom hůř nebo lépe. Nikdy nemůžeme srovnávat problém jednoho člověka s druhým.

Mám jednu kamarádku, snaží se 3 roky otěhotnět, v práci má docela psychický teror a navíc se stará ve svém 3+1 o nemocnou babičku. Obdivuji ji, nikdy si moc nestěžuje, jen když je toho na ni opravdu moc, sedneme si třeba u vínka a vše probereme. Nakonec zjistíme, že je na tom, narozdíl od jiných, ještě dobře. Je zdravá, má kde bydlet, má práci, skvělého manžela a spoustu přátel, kteří ji mají rádi a někteří ani o jejích bolístkách vůbec nic nevědí. Nebo druhá má známá, vzdálená sestřenice, dětství nic moc, matka alkoholička, otec je na tom podobně, žádná podpora v rodině, její prarodiče, kteří se vlastně zasloužili o to, aby z ní vyrostl slušný člověk, který i při tak špatných podmínkách vystudoval VŠ, již zemřeli. Co ona? Myslíte, že nepřemýšlí nad tím, proč zrovna ona? Přemýšlí, ale svým způsobem je šťastná, se svým údělem bojuje a daří se jí to. Hodně ji to posílilo. Sama má dcerku, vzala si z toho všeho ponaučení a je opravdu skvělou, i když přísnou mámou. Takových známých mám několik, jsou to skvělí lidé, váží si maličkostí a berou život takový, jaký je, protože vždy může být ještě hůř a oni to vědí.

Denně potkávám maminky, které před sebou tlačí vozík s dítětem, máme před domem denní stacionář a ony, představte si, se usmívají. Můžeme to my, lidé se zdravými dětmi, pochopit? Asi ne! Ony jediné totiž vědí, že jejích milovaný Jakoubek se poprvé v životě překulil ze strany na stranu a pro ně to je jako pro jiného 1 000 000 výhra v loterii nebo možná ještě něco víc. Já sama jsem šťastná za to, jaký mám život, snažím se moc si nestěžovat. Také jsem si prožila svá horší období, bylo jich několik a děkuji za ně, jinak bych asi nebyla schopná si vážit toho, co mám, a proto mě také nenechává klidnou, když potkám někoho, o kom vím, že má všechno a přesto není spokojený. Možná mu chybí právě ta negativní zkušenost, která by mu ukázala tu správnou cestu. Možná to bude znít divně, nejsem věřící, ale přesto se každé ráno modlím za to, aby mou dceru někde nepřejelo auto, aby ji nepostihla nějaká nemoc, nepotkala nějakého devianta aj.

I když jste na pokraji svých sil, nevzdávejte se. Je nás spousta, co řešíme nějaký vážný problém, jen o sobě v danou chvíli nevíme. Vše je řešitelné i když vám to tak nepřipadá. Život je boj, ale stojí za to bojovat.