Takového člověka v okolí nechci

Před lety se stala taková šokující věc. Mladík z relativně slušné rodiny u nás v paneláku přepadl muže tady v ulici, a s úmyslem ho okrást jej zbil tak, že ten je nadosmrti mrzák. Je ochrnutý duševně i fyzicky a žije v ústavu. Měl rodinu, malé dítě. Moc smutný příběh.

Toho mladíka chytili a pak odsoudili, dostal kolem 8 let.

Jeho rodiče zůstali dál bydlet ve stejném bytě. Nikdy jsem s nimi nemluvila, ale potkávat je ve výtahu mi nebylo vůbec příjemné. Nejdřív to byla zloba, s léty lítost. Jejich další děti jsou dnes již také dospělé. Já mám už také větší děti. Na celou záležitost jsem tak nějak pozapomněla.

Až jsem se od známého dozvěděla, že onen odsouzený (za těžké ublížení na zdraví nebo za pokus o vraždu?) bude už propuštěn. A já si představila mladého muže kolem 25 let, kterých u nás na sídlišti i přímo v domě pár potkávám. A mám husí kůži, nechci takového člověka v blízkém okolí. Až můj – náctiletý syn bude chodit v podvečer z kroužků domů, bude s ním jezdit výtahem, možná se dají do řeči, kdoví….

Jsem vysokoškolsky vzdělaná, dokonce právě v oboru blízkém vězeňství. Vím, že bych na takového člověka měla nahlížet bez předsudků. Odseděl si trest, dlouhé roky, je ok. Ale právě že vím, že není.

Tenkrát byl jeho čin možná zkrat, mladická nerozvážnost. Ale co je z něj dnes? Určitě ne převychovaný napravený člověk. Naopak, ve vězení získal mnoho negativních zkušeností a spoustu informací o tom, jak žít tenhle život, nepracovat, nenechat se příště chytit.

A teď se vrátí k rodičům, a budeme ho denně potkávat. A já nevím, jak to "rozdýchat".