Terapie pevným objetím není "držení za trest"

Nejen laici, ale i někteří neinformovaní odborníci si představují, že terapie pevným objetím působí jako svěrací kazajka, že fyzicky zdatnější silou drží slabšího do té doby, než bude „hodný“. To je obrovský omyl - proto vás chci jednou takovou terapií krok za krokem provést.

Nedávno jsem se ptala náhodných chodců na hlavní třídě v Kladně, zda vědí, co je terapie pevným objetím. Z padesáti odpovídajících to 38 netušilo (14 z nich podalo definici kruhem: „to je terapie, při které se objímá“) a 12 mělo více či méně nejasnou představu, že jde o to chytit dítě do náruče, když zlobí, a držet ho, dokud se neuklidní. Nikdo z dotázaných neměl správnou představu, a co hůře - pětina ji měla zcela špatnou. To mě coby terapeutku pevným objetím mrzí a ráda bych čtenářům předložila krátký pohled pod pokličku.

Honzík hrozně zlobí

Terapie pevným objetím (dále jen TPO) se zaměřuje na řešení rozličných problémů a má svoje postupy (bližší zájemce odkazuji na knihu J. Prekopové: Terapie pevným objetím - cesta k vnitřní svobodě). Nemohu se zde zmiňovat o všech metodách, a tak bych ráda objasnila právě onu, ne vždy dobře pochopenou, terapii s dítětem. Vezměme si na ukázku příběh paní Marie a jejího syna Honzíka. Paní Marie se přišla poradit, co má s Honzíkem dělat - je neposlušný, zlobivý, nepozorný, stále někde poletuje. Už byli i na neurologii, ověřit, zda nemá syndrom ADHD, ale na vyšetření EEG nebylo nic prokázáno. „Co s ním mám dělat?“ zní otázka maminky. Nejsem si jistá, co se jí honí hlavou. Doufá, že jí dám rady a doporučím výchovné postupy, se kterými odejde domů, a vše bude fungovat? Nebo že provedeme s Honzíkem zázračnou terapii a on se stane poslušným a pozorným? Nevím. Pozoruji Honzíka, jak se chová, (opravdu poletuje) a jeho maminku, která tu sedí schoulená a nešťastná. Během prvního sezení probereme základní anamnézu, rodinnou situaci a udělám si představu o Honzíkově chování. Pak paní Marii poprosím, aby přišla příště sama, a do začátku přidám pár vět o laskavé důslednosti a doporučení, ať si vede deníček, jak se jí to daří.

Příští sezení ve stručnosti probereme, co významného se stalo a jak to paní Marie prožívá a jak zvládá onu laskavou důslednost. Hlavní část věnuji dětství paní Marie - jaká byla její matka, jaký otec, za jakých podmínek vyrůstala a v čem lze spatřovat paralely k dnešnímu životu. Ptám se i na širší rodinu (babičky, dědečky, prababičky…) a hledáme spolu, jak se komu vedlo - zejména její mamince v dětství. Paní Marie přiznává, že toho moc neví, a tak tentokrát odchází s úkolem zjistit to.

Práce s imaginací

Následující týden objasňuji paní Marii principy TPO. Zdůrazňuji nutnost úcty k oběma rodičům a vysvětluji, že má jít o emoční konfrontaci, vcítění se - a i když říká, že její vlastní dětství je naprosto v pořádku, dohodneme se, že si imaginárně projdeme nějakou zkušenost z jejího dětství a zkusíme pracovat s emocemi.

Tady se zastavím ve vyprávění. Jak jsem se zmínila výše, TPO má několik forem. Jedna z nich je práce pod imaginací, kdy se dospělý člověk smiřuje se svým nepřítomným rodičem. Tato terapie nastává tam, kde dotyčný cítí, že je něco v jejich vztahu v nepořádku, a chce to (alespoň ze své strany) napravit. Nechci vysvětlovat, jak to konkrétně probíhá, ale podstatný je cíl - změna nahlížení na svého rodiče: pochopení jeho chování, ať bylo jakékoli, hluboká abreakce vlastních negativních pocitů, které vznikly v dětství a neměly dosud možnost odplynout, a závěrem přijetí rodiče takového, jaký je.

Rodiče přicházející do terapie se svými dětmi si obvykle neuvědomují, že by měli nejdříve napravit svůj vztah ke svým rodičům a tím potažmo k sobě samému. Většinou nevidí ve svém dětství závažnější problém, a proto nevolím usmiřovací terapii pod vizualizací podle J. Prekopové, ale z terapeutického pohledu tam emoční zranění bývá, byť drobné, a proto volím alespoň imaginaci. Rodiče s takovýmto imaginárním výletem do dětství obvykle souhlasí. Úmyslně je vedu do vzpomínky na nějakou pro ně těžkou událost, kde cítili, že jim bylo ublíženo, a nechávám vyplavit tuto dětskou bolest. Někdy jsou to jen „drobnosti“, jindy si klient z hloubky svého srdce uvědomí, že ho něco opravdu hodně trápilo a vlastně trápí dodnes, jen to měl v sobě hluboko utajené a uvědomění si této bolesti s sebou přináší jako vodopád další paralely k prožívání současného života - včetně partnera a dětí. Důsledně tuto imaginaci zakončuji nahlédnutím příčin rodičovského chování (proto ty úlohy o dětství rodičů) a pozitivním výhledem do budoucna - upevněním láskyplného vztahu k rodičům. Klasická TPO pod imaginací bývá hlubší a delší a vyžaduje přítomnost třetí osoby, ale mně se tato drobná úprava osvědčila. Už proto, že někdy (ale to spíš výjimečně) se neobjeví nic významného a hlavní přínos této imaginace pak spočívá v uvědomění si důležitosti vyjadřování emocí a prožitku, že rodič chápe a rozumí.

V případě paní Marie došlo k uvolnění pocitu „nebudu ti nikdy dost dobrá, mami - ať se snažím sebevíc“, a tak jsme zbytek sezení věnovali tomuto poznatku a hledání, kde všude se „snaží být dost dobrá“.

Zpátky k Honzíkovi

Říkáte si, kde se nám vytratil Honzík? Že přece zakázka byla jeho neposlušnost, zlobivost a nepozornost? Brzy přijde na řadu… i když dle slov paní Marie „už je to lepší, to asi ta laskavá důslednost“.

Příští sezení jsme se zase chvíli věnovali uplynulým dnům a pak jsme začali probírat to plánované TPO s Honzíkem. K těmto účelům využívám velkého plyšáka. Ukážu, jak by mělo být dítko na klíně drženo (Honzík je sice už starší, je mu 7 let, ale drobné postavy a maminka jej snadno udrží na klíně). Ptám se, co a jak by chtěla paní Marie Honzíkovi říct a co si myslí, že jí řekne on. Povídáme si o empatii a nutnosti bezpodmínečného přijetí, o potřebě řádu, pravidel a hranic, o pochopení polarity emocí a o nutnosti naučit děti tyto emoce vyjadřovat slovně. O tom, že agrese vzniká z frustrace a vracíme se i k imaginativní cestě do jejího dětství, k tomu, co chtěla ona tehdy od matky slyšet. Závěrem ji instruuji, jak by mělo příští sezení probíhat. Tady bych měla podotknout, že cesta paní Marie k TPO s jejím synem byla jedna z těch kratších. Mnoho dalších rodičů potřebuje daleko více času k pochopení příčin, důsledků a ke změně vlastního chování k dětem - a bohužel někteří toho nejsou schopni vůbec.

Když nad tím tak uvažuji, myslím, že toto chtěla paní Marie slyšet, když se přišla poprvé poradit. Ano, asi chtěla slyšet konkrétní rady a teorie, ale domnívám se, že by to nebyla schopná skutečně poslouchat a vnímat (což mi později sama potvrdila). Cesta přes vlastní, byť jen imaginární, zkušenost se zdá být pro změnu přístupu zásadní.

Následující sezení přišla paní Marie i s Honzíkem. Honzík opět poletoval a očividně nedodržoval hranice stanovené matkou. Dle domluvy jsem ji vyzvala, ať si vezme Honzíka na klín a dál si povídáme spolu. Honzíka to ale zjevně nebaví, otáčí matce hlavu, chce už jít - a tehdy ji vyzvu, ať si to spolu proberou (to je smluvený signál) a tvářím se, že si dělám své. Honzík je teď ke mně zády, takže nevidí, jak pilně píši mamince na kartičky podpůrné věty a vhodné repliky ve chvílích, kdy je maminka v koncích. Pomáhám jí vést rozhovor - vyjádření vlastních citů (zlobím se, když toto děláš), vcítění se do dítěte (chápu, že se ti tu nelíbí) i podpora k vyjádření dalších pocitů (co ještě se ti nelíbí?). Konkrétní věty nejsou důležité a dané, důležité je poselství, které matka takto předává - mám tě ráda a neopustím tě, i když se teď tak vztekáš a svým chováním mě zraňuješ. Jsem silná, zvládnu tvé chování i výbuchy citů. Jsem silnější než ty a mohu tě ochránit. A budu s tebou tak dlouho, dokud nám spolu nebude dobře. Po nějaké chvíli je řečeno vše důležité, Honzík se uklidňuje a maminka mu vypráví pohádku o mravenečkovi. Pak se ještě domluví, že po sezení půjdou do cukrárny, ale teď musí chvilku počkat, dokud maminka nedomluví. Honzík se tulí stále na klíně u maminky a tiše čeká. My se domlouváme na příště.

Při posledním setkání paní Marie září spokojeností. S Honzíkem si rozumějí mnohem lépe, je klidnější, a když „má své dny“ umí to zvládnout. Lépe mu rozumí. Nechci tu pět ódu na šťastný příběh, jsou situace, kdy terapie šťastný konec nemá - to když se v průběhu setkávání ukáže, že situace je zapeklitější a terapie pevným objetím je kontraindikována (např. když matka odmítá otce dítěte).

Abych to shrnula. TPO není žádná výchovná metoda, není to trest za „zlobení“ - za situace které nezvládáme. Pojetí „když má člověk chuť děcko seřezat, tak ho chytí a ten svůj vztek na něj vykřičí“ (jedna z odpovědí v anketě) je zavádějící. Ano, pokud se na dítě zlobíme, autenticky mu to řekneme, ale ono nesmí být hromosvod našich nezvládnutých emocí. Pokud své emoce nezvládáme my, jak můžeme chtít po dítěti, aby je zvládalo ono?

Cílem TPO je napomoci rodiči být „dostatečně dobrým“ rodičem, mít dobrý vztah sám k sobě, ke svým rodičům, znát sebe, svá omezení i potřeby svého dítěte a pomáhat je vzájemně sladit. Pomoci rodiči prohlédnout, co je za tím „zlobením“, kterého se mu od dítěte dostává - jako vzkaz, který on neumí dešifrovat. A naší snahou je tuto komunikaci co nejvíce pročistit. Ta tělesnost, to objetí, tomu dodává sílu, větší prožitek, pochopení. Kdyby se objímající nesnažil o pochopení toho, koho drží v objetí, stala by se z jeho náruče jen železná obruč - bez lásky a empatie k druhému není možné mluvit o objetí. A já jsem přesvědčena, že TPO je opravdu terapie objetím, nikoli obručemi.

Autorka je terapeutka pevným objetím, absolventka kurzů autorky této metody Jiřiky Prekopové. Působí na VOŠ Svatojánská kolej ve Svatém Janu pod Skalou a v pedogogicko-psychologické poradně v Kladně.