V komunikaci s dítětem musíme být vždy pravdiví

O tom, jaké škody mohou v dětské mysli napáchat polovičaté informace, a o nejčastějších problémech, se kterými se děti potýkají, jsem mluvila s psycholožkou Linky bezpečí Lucií Bukovskou.

* Na Linku bezpečí se obracejí děti, které se dostaly do nějaké svízelné situace. Jaké problémy je trápí, s čím se na vás obracejí?

Problémy, jimiž se děti trápí a kvůli kterým nám volají, by se daly shrnout do několika okruhů – rodinné vztahy, problémy s láskou a partnerstvím, problémy sexuálního zrání a soužití, vrstevnické vztahy, šikana, potíže ve škole, zneužívání a týrání, různé závislosti, osobnostní a zdravotní problémy… Pozorujeme, že hodně roste problematika zneužívání po internetu.

Čeho se týká zmíněné téma internetu? Jsou to třeba sociální sítě?

Myslím tím všechny způsoby, kterými někdo může děti atakovat přes internet. Ozývají se nám děti, jež třeba zareagovaly na nějaký inzerát z internetu a nakonec se z toho, co čekaly, vyklubalo něco úplně jiného. Stává se, že děti se touto cestou stanou obětí vydírání, když třeba někomu pošlou svoje fotografi e nebo svá osobní data a protějšek, který se na internetu „tváří“ jako stejně starý „kamarád“, údaje zneužije a snaží se dítě tlačit do něčeho, co mu není příjemné. Potíž je v tom, že děti ke kontaktu přes internet přistupují mnohdy bezelstně, nečekají, že se může něco stát. Nárůst počtu těchto hovorů ale neznamená, že by tady dříve něco takového vůbec nebylo. Ale dnes už děti vědí, že takovéhle věci nejsou v pořádku a že se mohou obrátit o pomoc třeba na naši linku. V tomhle smyslu můžeme nárůst telefonátů, které se týkají tohoto fenoménu, vnímat jako pozitivní. Děti si už takové věci nenechávají pro sebe a hledají pomoc.

Dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj cítit, že je v bezpečí, že má své jistoty v podobě známých lidí a také nějaké „stálé útočiště“, kde se cítí dobře. Co může jeho zázemí rozbourat“?

Pro dítě je zásadně důležité rodinné prostředí, a proto jakékoli změny, které s jeho rodinným zázemím nějak pohnou – a nemusí to být jenom rozvod, ale i příchod nového sourozence, přestěhování…, mohou jeho pocit zázemí narušit. Je dobré, když mají v rodině někoho, kdo jim poskytne oporu a pomůže jim změněnou situací projít.

Co se honí v hlavě dítěte, jehož rodiče se rozvádějí?

Určitě záleží na tom, jak je dítě staré – jinak prožívá rozvod rodičů čtyřleté a jinak čtrnáctileté dítě. Ale každé dítě, bez ohledu na to, kolik mu je, rozvod nějak zasáhne. To základní, co otřese každým – i námi dospělými, pokud by se nám rozváděli rodiče –, je ztráta partnerské, rodičovské koalice, která je pro dobré fungování rodiny zásadní. Děti se o ni mohou opřít, mohou se vůči ní vymezovat, ale vždy bude tvořit jednu ze základních jistot jejich světa… A když se tahle koalice ztratí, je to pro ně hodně náročné, stresující…

A jak mu může pomoci učitelka nebo vychovatelka?

Škola může být v takové situaci pro dítě „držákem“, něčím, co zůstává pořád stejné. Dítě si zde může oddychnout od náročné situace doma, polevit ze své ostražitosti, dělat věci, které ho baví, aniž by se cítilo provinile vzhledem k trápení rodičů. Učitel může dítěti nabízet takové aktivity, o nichž ví, že ho baví a mohou mu pomoci se odreagovat, vyventilovat napětí. Učitelka nebo učitel by měli dítěti poskytnout prostor pro to, aby mohlo – pokud má zájem – o svých potížích mluvit, protože doma si možná o téhle situaci povídat nemůže… Rodiče bývají pohlceni rozvodovou situací a dítě jim někdy ani nemůže říci, jak se doopravdy cítí a co by skutečně potřebovalo. Nemůže se jednomu svěřit, že se mu stýská po druhém rodiči, který odešel, protože cítí, že by ho to bolelo… Dobrým postupem je pochopení pro výkyvy nálad, chování i výsledků učení dítěte. Je dobré o nich s dítětem mluvit, i jemu je dávat do souvislosti s těžkou situací doma a společně hledat, co mu může při těchto výkyvech pomáhat. Další věc, kterou učitelka může takovému dítěti poskytnout, jsou praktické informace. Mohou spolu mluvit o tom, co rozvod je, co obnáší, co se stane, z jakých kroků se rozvod skládá… Je třeba dítě informovat pravdivě a konkrétně, takže pokud něco nevíme, je lepší informace dohledat.

Učitelka ale musí zůstat neutrální…

Rozhodně! Je důležité nepodlehnout tlaku dítěte, které se může ptát, kdo za to může, kdo je viník, ale nechat dítěti prostor pro vypovídání, pro vyjádření případného naštvání, pro ventilaci celého příběhu a dávat pochopení a legalizaci jeho pocitů a pojmenování jeho práva na klid.

Může se stát, že dítě začne za rozvod obviňovat sebe sama?

Určitě. A čím je dítě menší, tím je tohle riziko reálnější. „Tatínek od nás odešel, protože jsem si neuklízela bačkorky“ nebo „Tatínek odešel, protože jsme se s bráchou pořád hádali“… Čím je dítě menší, tím více tyto pocity vyvstávají. Proto by mu paní učitelka nebo vychovatelka měla říci: „Za to určitě nemůžeš, to není tvoje chyba. To, co se děje, je složité…“

Náročnou situací v dětském životě je i úmrtí někoho, koho dítě mělo rádo – a nemusí to být jen úmrtí nějakého člověka, ale i zvířátka. Jak dítěti sdělit, že někdo umřel, a jak ho touto zkušeností provést?

Dítě, kterému ještě nebylo pět let, si smrtelnost neumí dost dobře představit. Může si myslet, že se křeček vrátí zpátky, a stejně tak i dědeček… Dospělý by si měl uvědomit, že takhle malému dítěti prostě nedochází, co se stalo, a nesmí se proto na dítě zlobit, pokud v tu chvíli nebude truchlit podle dospělých představ. Malé dítě neumí dobře pracovat s časem, pořádně nechápe, když mluvíme o tom, že zítra bude pohřeb… Rodiče by proto měli dítěti opakovaně vysvětlovat, že dědečka už nic nebolí, nic necítí a nemůže se mu již nic zlého stát, ale taky se už nikdy neprobudí… A je třeba připomínat to opakovaně. Děti kolem pátého šestého roku se hodně zabývají tělem a ptají se třeba na to, co se s tělem děje po smrti, někdy to jsou hodně technické a velmi konkrétní dotazy. Těmhle otázkám se nesmíme vyhýbat a musíme odpovídat jasně a „natvrdo“ – umřel a je mrtvý, ne odešel. Když menšímu dítěti řekneme, že někdo odešel, dítěti si myslí, že se vrátí. V tomhle případě se musíme vyhýbat všem eufemismům a říkat to tak, jak to je. Měli bychom si u takto starého dítěte zpětně ověřit, jak nám rozumí, abychom věděli, že to někde „neuvízlo“ v podobě nějakého „bubáka“, což je vzhledem k dětské fantazii klidně možné a může to znamenat spoustu nepříjemných pocitů… A stejně jako v případě rozvodu se nemusíme bát dítěti říci, že něco nevíme a že informaci musíme někde najít. Neměli bychom odpovídat za každou cenu na všechno, i když to pořádně nevíme – nemusíme být vševědoucí. O tom, že někdo umřel, se také dítěti musí říci co nejdřív. Na naši Rodičovskou linku občas volají rodiče, kteří potřebují svůj postup konzultovat, zejména když jde o náhlé, nečekané úmrtí. A tak společně hledáme formulace, kterými by to dokázali dítěti sdělit. Důležité je, aby se dítěti vždycky řekla pravda… Pokud to tak neuděláme, komplikuje se tím proces truchlení, dítě se může zlobit, že mu rodiče lhali, ztrácí se vzájemná důvěra, která je v tomto období hodně důležitá. Dítě naopak potřebuje ubezpečit, že o něj bude postaráno, že je v bezpečí.

Na koho se mohou rodiče, kteří řeší, jak děti seznámit s tím, že zemřel někdo blízký, obrátit?

Mohou zavolat k nám na naši Rodičovskou linku. Před časem nám volal otec dvou dětí (sedm a pět let), kterému ráno náhle umřela manželka. Byla po operaci zhoubného nádoru, začala se zlepšovat, už za ní s dětmi chodili na návštěvu, ale ráno nastala komplikace a paní umřela. Řešil otázku, zda má dětem oznámit smrt matky hned nebo počkat do zítřka, kdy budou u příbuzných. Otec se hlavně obával toho, aby děti svým vlastním žalem netraumatizoval ještě víc, aby jim neublížil, když se před nimi rozpláče. Spolu s konzultantkou probírali, že je v pořádku, když spolu budou svoji bolest sdílet – maminka zemřela a on i děti prostě budou smutní, těžko je před tím může uchránit. Dále konzultantka navrhovala, že si mohou společně s dětmi zapálit svíčku a o mamince si povídat, vzpomínat i na hezké společné zážitky. Poté společně s volajícím mluvila o jeho další obavě, aby se děti v noci nebudily a neplakaly, sám navrhoval, že by je uklidňoval, dostal i možné doporučení, aby spali pohromadě. Volající si v průběhu hovoru ujasňoval, že odkládáním pravdy se nic neřeší. Konzultantka jej hodně povzbuzovala a oceňovala, jak moc na děti myslí. Nakonec se volající rozhodl, že dětem vše sdělí co nejdříve, hned až se vrátí z nákupu, a spolu s konzultantkou hledali vhodná a přiměřená slova.

Lidé se ptávají, jestli vzít na pohřeb malé dítě. Co si o tom myslíte?

Zastávám názor, že rozhodně ano. Nejde o to, aby díky pohřbu dítě pochopilo fakt smrti, ale není vytlačeno na okraj dění v rodině. „Teď běž, bude tě hlídat tady paní“ a přitom jsou všichni smutní a dítě neví proč, nemůže tento pocit sdílet s ostatními a cítí se odvrhované. I když dítě nepochopí význam pohřbu, jsem pro to, aby se na něj braly děti už od nejútlejšího věku… Pohřbem se dítěti i dospělým celý příběh uzavře.

Když se řekne Linka bezpečí, většině z nás se vybaví šikana? Kolik dětí se na vás obrací s tímto problémem?

Vzhledem k tomu, že děti, které se k nám dovolají, zůstávají v anonymitě, nedá se říci přesný počet dětí, které se na nás obracejí proto, že je někdo šikanuje, navíc k nám mohou volat kvůli jednomu problému opakovaně. Takže v roce 2009 jsme měli 1 800 dovolání z důvodu šikany, z čehož bylo 1 300 hovorů na téma školní šikana a zbytek se týkal šikany mimo školu. Nejčastěji nám volají děti kolem věku dvanácti let, a to se netýká jen problému šikany. V tomhle věku už jsou děti komunikačně vyspělejší a dokážou si říci o pomoc. Ale kvůli šikaně k nám telefonují děti už přibližně od osmi let věku.

A co pro ně může udělat terapeut, který nemá žádné „mocenské nástroje“, nemůže přímo zakročit proti tomu, co se dítěti děje?

Naše pomoc není zas až tak omezená, a to i když jsme „jenom“ na telefonu. Děti, které někdo šikanuje, se mohou setkat s tím, že se záležitost bagatelizuje, nebo že jim někdo řekne, že si za to mohou samy. Pro spoustu dětí je pak zásadní informace, že to, co se jim děje, není v pořádku, a že mají právo na to, aby se ve škole i jinde cítily bezpečně. Také se dozvědí, že škola je povinná šikanu řešit. V průběhu rozhovoru hledáme nějakého blízkého dospělého – může to být rodič nebo třeba učitel, k němuž mají důvěru a který jim může pomoci nastartovat proces řešení svízelné situace.

Dá se ve třídě vytipovat dítě, které by mohlo být potenciální obětí, a nějak předejít podobným situacím?

Obětí šikany se může stát jakékoli dítě. Pokud prochází třeba náročnou rodinnou, životní situací, nechová se úplně běžným způsobem… Bránila bych se tomu hledat nějakou typickou charakteristiku. I když to může být dítě, které je třeba úzkostnější, které rodiče hodně chránili před přirozenými kontakty a běžným „otrkáváním“, často to tak není. Znám spoustu případů šikany, kdy se obětí stane dítě, na něž „agresor“ ukáže. A nedá se najít žádná zvláštní charakteristika. Může jít o dítě chytré, silné, oblíbené… Téhle situaci ale předchází určité nastavení třídy nebo skupiny, které něco takového umožní. Například tam může vládnout horší atmosféra, jež ale unikne pozornosti pedagogů. Nevšimnou si, že se třída začíná skupinkovat a že někdo začíná být dlouhodobě vyčleňován, ostrakizován.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh šikanovaného dítěte?

Volal nám devítiletý chlapec, kterého šikanuje parta kluků ve věku dvanáct třináct let. Vyčíhají si ho, když jde ze školy, naposled mu sebrali tričko a hodili je do řeky. Zároveň mu vyhrožují, když to řekne doma, tak na ně přijde celá jejich rodina a že zbijí i jeho rodiče. Konzultantka ho pochválila a podpořila jeho odvahu zavolat a řešit svoje trápení. Potom hovořili o jeho strachu – hodně se bojí i o rodiče. Cítí, že ti kluci nemají právo se takhle chovat, což konzultantka podporuje, mluví i o tom, kam by se mohl obrátit – nejdříve na rodiče a společně s nimi dohodnout postup, případně vše ohlásit na oddělení sociálně-právní ochrany dětí a na policii. Konzultantka chlapci vysvětlila, jak tyto instituce fungují. Dále společně vymysleli, jakým způsobem se chlapec může chránit při akutním ohrožení, než se situace začne řešit dlouhodobě. Může chodit jinudy, vždy s nějakým kamarádem, domluví se eventuálně na vyzvedání ze školy rodiči, prarodiči. Chlapec dobře spolupracoval, nakonec se rozhodl, že to poví rodičům – sami mu říkají, že když bude mít problém, má s nimi mluvit. Zkusili společně s konzultantkou nanečisto, co jim řekne, i to, že mu kluci vyhrožují, že na rodiče přijdou. Chlapec řekl, že půjde za rodiči hned, protože jsou doma, a byl spokojený s konkrétním plánem řešení. Konzultantka mu na závěr nabídla, že pokud by potřeboval, může na Linku bezpečí zavolat znovu.

Může malé dítě trpět nějakou psychickou nemocí, třeba depresí či úzkostí? Pokud mám dojem, že dítě, se kterým pracuji, není po psychické stránce v pohodě, co pro ně mohu udělat?

Psychické poruchy se vyskytují a dají se diagnostikovat již v dětském věku. Největší zastoupení má syndrom ADHD, o kterém není potřeba příliš mluvit. Ale – podle mého názoru – důležitější než konstatovat, že dítě má nějakou poruchu, je naše všímavost, pozornost k tomu, že dítě dlouhodobě není v pohodě, není spokojené… A na tomhle základě bychom měli jednat. Prvním krokem by měla být konzultace s rodičem. Učitelka by se měla ptát, jestli se dítě takhle projevuje i doma a jestli si i oni sami všímají nějakých změn. Užitečná je vstřícná a konstruktivní debata o tom, co bychom mohli všichni společně pro dítě udělat, aby se cítilo lépe. Někdy mohou být tyhle projevy odrazem rodinné situace – například rodiče nejsou v pohodě, nebo do chodu domácnosti výrazně zasahuje některý z prarodičů. A učitelka může z pozice pomáhajícího profesionála situaci nějak pojmenovat a tím pomoci rodičům začít s tím něco dělat, bez toho, aby je tlačila do pocitů ohrožení, že se o dítě nestarají dobře nebo že dítě není normální. I když bychom neměli ztratit ze zřetele to, že dítě svými poruchami chování, úzkostností či jinými potížemi často zrcadlí, co se děje v rodinném systému.

Naše společnost moc „nebere“ to, že je někdo smutný, pláče… Říká se, že „brečí jenom baby“ a děti často vedeme k tomu, aby spolkly slzičky a šly dál. Je to v pořádku? Jaký význam má v našem životě pláč?

S pláčem je to složitější. Pláč ve svém základu není nějaký komunikační signál, ale projev toho, jak se cítíme. Lidé občas situaci, když někdo brečí, berou jako jeho signál, aby něco udělali. Ale tak to není. Pláč je opravdu projev toho, co se děje vevnitř a chce to ven. Takhle bychom měli k pláči přistupovat a dát mu volnost, bez nějakého hodnocení a tlaku na plačícího. Užitečnější je zkusit pojmenovat, co vidíme, pomoci dítěti porozumět tomu, co pláč vyvolalo. Ale na druhou stranu musím říci, že fyziologicky máme zakódované, že když někdo brečí – obzvlášť menší dítě –, tak to v nás vybudí podráždění, snahu pláč nějak zastavit. Vyplývá to z toho, že když jsme v dávné minulosti běhali v tlupách, mohl pláč celou tlupu prozradit. A tahle reakce nám nabíhá přirozeně. Musíme se proto snažit si ji zvědomit a tím ji dostat pod kontrolu. Uvědomit si, že pokud poskytneme pláči prostor, řekneme „Vidím, že teď brečíš, a je to v pořádku“, „Copak se stalo, zkus mi o tom něco říct“, dítěti pomůžeme mnohem víc, než když se necháme ovládnout mechanismem, který nám automaticky naskakuje.

S touhle otázkou se hodně potýkají učitelky ve školce. Nové dítě, které při příchodu do školky pláče, se snaží různě rozveselovat, někdy za cenu různých „kašpáren“, nebo je různě utěšují. Jak si poradit s dětskými slzičkami?

Tohle je hodně individuální. Umím si představit dítě, pro které může být určité přeladění, odvedení pozornosti, velkým vysvobozením. Malé děti občas jejich emoce úplně přehrne, a děti pak nevědí, jak z toho ven. Může to být vztek, ale i pláč. Tělíčko je zavalené emocí a ony z toho nemůžou ven.

Moje dcera říkala „Já chci být hodná, ale ono to nejde, ono to nejde…“

Přesně tak to vypadá… Děti to dokonce i samy reflektují, řeknou, že jim to nejde zastavit. Důležité je pláč nijak nebagatelizovat, jen konstatovat, že dítě pláče. Hodně záleží na učitelčině zkušenosti – když si dítě okoukne, pozná, že když se pokusí „přeladit“ ho nějakou zábavnou činností, bude mu to ku prospěchu. Měla by vyzkoušet, kolik času dítě potřebuje na ventilování svého smutku, nechat ho v klidu posedět například s plyšákem a dát mu najevo, že to chápe a je normální, když pláče. Ale ty další kroky hodně závisí na osobnosti dítěte a složení skupiny. Mám zkušenost s tím, že ve skupinách, které jsou věkově smíšené, se starší děti samy snaží nějak utěšit dítě, které je smutné, něco mu nabízejí… A je to někdy účinnější, než když to samé udělá paní učitelka. Samozřejmě jen v tom případě, pokud tato situace přirozeně vyplyne, nenabádám tímto k cílenému úkolování starších dětí…

Učitelka i vychovatelka je stejně jako psycholog nebo terapeut pomáhající profesionál. Jak by se o sebe měla starat, aby ze své práce měla stále radost a dokázala zvládat případné těžkosti?

Základem je práce se sebou samým. Musíme si umět uvědomit, že si nějaký problém nosíme s sebou domů, prozkoumat, co se stalo, že se mě to tolik dotklo, a co s tím mohu dělat. Je dobré, když víme, co nám pomáhá… Někdo si půjde zaběhat, jiný si dá teplou vanu, další si s někým popovídá… Musíme být citliví sami k sobě, všímat si, že se nám něco děje, a snažit se preventivně udržovat svou psychickou svěžest. Pro naše konzultanty z Linky bezpečí pořádáme tzv. bálintovské skupiny, kde je možné nadnést nějaké téma hovoru, jež někoho hodně oslovilo, a probrat ho v neutrálním prostředí. Dítě, o kterém se bavíme, nesmíme stigmatizovat, a musíme dát prostor kolegům a jejich nápadům a zkušenostem. Skupinu vede někdo z „venku“, který udržuje neutrální rovinu debaty. Prostě „povídáme si, protože chceme pomoci tomuhle dítěti, ale i konzultantovi, aby svému přístupu lépe rozuměl“, a ne „povídáme si, protože máme špatné zkušenosti s tímhle chlapečkem a zítra se na něj všichni budeme dívat s tímhle nastavením“.

Potíž je v tom, že školy nemají své supervizory. Učitelé jsou v našem systému do jisté míry popelkou…

Určitě, s tím souhlasím. I ty zapálené učitelky pak rychle vyhoří. A kdyby měly možnost takovýchto setkání, ať už je to supervize, intervize, bálint či další možnosti, pomáhalo by jim to držet si od své práce zdravější odstup a byly si jistější, že to není na úkor, ale ku prospěchu dětí i jich samotných. Mají právo rozlišovat a stanovit si vlastní hranici a tím chránit všechny zúčastněné před nadměrnou únavou a někdy i rezignací.

Mgr. Lucie Bukovská se narodila v roce 1973, vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK. Poté pracovala s dětmi a jejich rodinami ve středisku výchovné péče, s dospělými v Psychiatrické léčebně Bohnice a nyní je čtvrtým rokem hlavní psycholožkou Linky bezpečí, kde se stará o dobrou kvalitu práce jejích pracovníků. Dále lektoruje výcviky telefonické krizové intervence a je konzultantkou Rodičovské linky. Má dva syny školního věku. Dítě svými poruchami chování, úzkostností či jinými potížemi často zrcadlí, co se děje v rodinném systému.