První lásky na pískovišti

Chodili na procházku ruku v ruce, společně plácali bábovičky a tvrdili, že se spolu jednou ožení. City předškolních dětí bychom neměli zlehčovat, ale ani jim připisovat atributy vztahů dospělých. Nejlepší přístup? Žít a nechat žít.

Ani ne tříletý Jeník se okamžitě vrhá na hračku v babiččině altánku. „Jé, tlaktol!“ říká nadšeně a už drandí po prkenné podlaze. „Moc se mi líbí pozorovat, jak si vnoučata vybírají hračky – jen co začnou lézt, přesně poznáte ten rozdíl mezi klukama a holčičkama,“ tvrdí paní Zdena. V zahradním altánku pro ně má připravenou farmu – domečky, stáje, dřevěné postavičky hospodyně, hospodáře, různá zvířátka, traktor a náklaďák. Má sedm vnoučat a všichni chlapečci zcela neomylně zamíří k technice, zatímco holčičky sáhnou po figurkách. „Nikdo jim přitom nikdy nevnucoval, s čím by si měli nebo neměli hrát,“ říká jejich babička.

Předškolní věk ale není typický jen identifikací s vlastním pohlavím, logicky na ni navazuje zájem o příslušníky a příslušnice pohlaví opačného. Nejprve holčičky a kluci navzájem zkoumají své tělesné odlišnosti – v případě dětí, které nemají vhodný objekt zkoumání doma ve vlastním sourozenci, je často objevitelským prostředím mateřská škola. „Už mezi nejmenšími dětmi ve školce by měly být nastavené vztahy mezi chlapečky a holčičkami a ujasněna pravidla chování. A opomenout bychom přitom rozhodně neměli například pravidla chování na záchůdcích. Právě tady nejčastěji dochází ke vzájemnému okukování, na které si potom někteří rodiče stěžují,“ říká poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. V podobných situacích nejčastěji vystupují v roli stěžovatelů tatínkové holčiček, pokud se o něčem podobném dozvědí. V poněkud extrémním případě, na který si psycholožka vzpomíná, chtěl šestiletý chlapeček po holčičkách, aby na dětské toaletě obdivovaly jeho „pindíka“. Podobné situace je nezbytné regulovat a předcházet jim. V teplém počasí mohou k podobným aktivitám svádět například i méně přehledné keře lemující plot školní zahrady – a tak nejjednodušší prevencí je mít všechny děti na očích. Nicméně zájem o druhé pohlaví mívá už ve školce také druhou, emocionální dimenzi, v níž sexuální impulzy v dospělém slova smyslu nejsou vůbec přítomné.

Jsme máma a táta

„Stává se, že už v mateřské škole vznikne té měř nerozlučná dvojice – holčička a chlapeček, kteří si spolu rádi hrajou, třeba i na mámu a na tátu. Říkají, že se mají rádi a že se jednou spolu vezmou. Tomu bych nebránila,“ říká psycholožka Halíková. Ostatně, hezké vzájemné vztahy, respekt, slušnost, zdvořilost, pomoc a spolupráce mezi lidmi obecně, v rodině i mezi partnery a kamarády do výchovného programu mateřské školy patří. A v takovém širším rámci není od věci zmínit i to, že Honzík a Jaruška se k sobě pěkně chovají, oč je to lepší, než když se kluci a holky vzájemně strkají, hádají se nebo se jeden druhému posmívají. V některých školkách dokonce učitelky podobné první dětské lásky podporují natolik, že si s dětmi zahrají na svatbu a zmíněné nerozlučné dvojice, případně další dobrovolníci dostávají roli ženicha a nevěsty.

„Kluci jako ženichové museli na zahradě natrhat kytku a paní učitelka nám pomáhala dělat věneček z pampelišek pro nevěsty. Pak jsme udělali takovou frontu. Ženich s nevěstou přišli, slíbili paní učitelce, že na sebe budou vždycky hodní, a všichni jsme se napili šťávy,“ líčí pětiletá Jolanka s nadšením. Doktorka Halíková z podobně pojatých svatbiček ve školce úplně nadšená není. Nevadí jí ani tak fakt, že by si měly dvě předškolní děti před kamarády a učitelkou cosi slavnostně slíbit, spíše upozorňuje, že pro některé děti, které by se taky chtěly „ženit“, nebo častěji „vdávat“, ale nenacházejí vhodný protějšek, může být podobná hra velmi zraňující. „V tu chvíli se může takové dítě cítit odstrčené, méněcenné proto, že ono svatbu nemá – a to je mnohem větší riziko, které převáží nad veselím ostatních,“ dodává odbornice.

V širším kontextu

Přesto svatební obřad a manželský slib nemusí být ve školce tabu. Důležité je zasadit je do vhodného kontextu a zajistit, aby role v rámci této hry byly dostupné všem holčičkám a klukům. „Svatba se může objevit v rámci pohádky – a pokud si ji s dětmi hrajeme, můžeme klidně v jedné verzi do role ženicha a nevěsty, prince a princezny obsadit nerozlučnou dvojici Jarušku s Honzíkem. Primární je ale pohádkový děj, ne snaha zinscenovat obřad těmto dvěma dětem,“ říká psycholožka.

Velmi přirozeně se dají využít i situace běžného života – pokud se například vdává paní učitelka nebo některá zaměstnankyně mateřské školy, mohou se děti přijít podívat na obřad, následně si o tom vyprávět, malovat učitelku jako nevěstu a svatební scénku si v různém obsazení sehrát. Pozornost bychom přitom však měli věnovat nejen úlohám nevěsty a ženicha, které děti přirozeně nejvíc upoutají. Můžeme si také povídat o tom, kdo je svědek, co to znamená a jaké má úkoly, co při obřadu dělají rodiče (a proč někdy pláčou, i když nejsou smutní), kdo je oddávající a o čem mluví, co všechno patří ke svatebnímu obřadu, jaké kdo zná svatební zvyky atd.

V časech bez prstýnků

Další svatební inspirace mohou do života mateřské školy přinést samy děti – sňatek mohou uzavírat jejich rodiče s novým partnerem, pokud má například otec dítěte dospělé po tomky z předchozího vztahu, může chlapec či holčička zažít svatbu nevlastního sourozence… Jenže i z nevinného povídání o svatbě dnes mohou vzniknout potíže a nedorozumění mezi školkou a rodiči.

„Když jsem ve školce před pětadvaceti lety začínala, nebyl zdaleka takový problém hovořit o svatbě v rodině. Děti s pomocí rodičů rády hledaly v rodinných albech fotografi e ze svatby rodičů nebo prarodičů a nosily je do školky. Dneska je situace jiná. Tři čtvrtiny dětí žijí buď jen s matkou, nebo jsou jejich rodiče nesezdaní, případně mají nové partnery. V prvním případě si učitelka musí dát pozor, aby nadměrně nezdůrazňovala, že správný rodinný model představuje úplná rodina, protože se tím vlastně dostává do rozporu s realitou, v níž dítě vyrůstá. Jednou se mi dokonce stalo, že si rodiče přišli stěžovat, že s dětmi v souvislosti s partnerstvím a rodičovstvím hovoříme o svatbě a že oni si to nepřejí, protože manželství nepovažují za důležité,“ říká učitelka Jitka Voňková. S tématem svatby je tedy z mnoha důvodů vhodnější zacházet v mateřské škole obezřetně. Nicméně vzájemné city předškoláků zaslouží porozumění a respekt, především proto, že i v tomto věku dokážou být opravdové a v aktuálním prožívání dítěte mnoho znamenají. Faktem je, že s přeceňováním předškolních lásek, které může být spojené i s pořádáním svatbiček, se setkáváme méně často než s podceňováním dětských lásek a přátelství. Ovšem častěji než v mateřské škole se s méně citlivým přístupem k problémům dětského světa setkáváme v rodině.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.