Peníze hrají ve finských školách druhou roli

O Finsku se toho ví ve světě vzdělávání relativně hodně. V žebříčcích úspěšnosti finští žáci dosahují zpravidla nejvyšších příček, kde jim společnost dělají asijské ekonomické velmoci. Ví se také o tom, že Finsko na svém vzdělávacím systému nešetří. Z těchto i jiných důvodů je to země, která by měla přitahovat pozornost, protože je velmi zajímavé vědět, v čem to vězí.

Měl jsem možnost strávit ve Finsku týden, během kterého jsem navštívil několik finských škol a několik hodin strávil s učiteli v diskusi o všem možném, co se vzdělávání týká. Stojí to za to, protože člověk pochopí, že peníze, které se zdají být v popředí, tu hrají vlastně až druhou roli.

Náklady na vzdělávání? Vyplývají z geografických nutností

Finsko za vzdělávání hodně utrácí. To je pravda a mohu to dosvědčit. Představte si území o rozloze asi dvaapůlkrát větší než je Jihomoravský kraj. Na tomto území žije sedm tisíc lidí (v Jihomoravském kraji jeden milion sto tisíc a nějaké drobné). Představte si, že na tomto území je nutno zajistit výuku pro žáky, kteří musejí překonávat vzdálenost až 80 kilometrů, aby se dostali do nejbližší školy. Každý den. Představte si, že kromě finštiny jsou tu tři odlišné jazyky kultury Sámi. Ty sice patří do skupiny ugrofinských jazyků, ale pokud bude jeden mluvit finsky a druhý v jazyku Inari Sámi, vzájemně se nedomluví. Je tedy potřeba zajistit výuku ve čtyřech různých jazycích, vlastně v pěti. Švédština je totiž ve Finsku povinný školní předmět. Krom toho ale téměř všichni žáci začínají už na základní škole s angličtinou, učí se norština (Norsko je za humny), hodně je oblíbená francouzština, učí se španělština, ruština. Představte si taky, že v zimě je v těchto oblastech běžně okolo třiceti stupňů pod nulou a že v dubnu je všude sníh, asi tak metr. Není se co divit, jste v Ivalo, dvě stě kilometrů za polárním karuhem. Správní středisko je tři sta kilometrů na jih (Ruský polární přístav Murmansk je o pět kilometrů blíž). Každá školní budova má tedy obří ventilační systém napojený na místní teplárnu. Na tohle všechno vynakládá finská vláda nemalé prostředky a obec, zřizovatel, zajišťuje potřebný servis.

Jiná mentalita

Finsko je jeden z nejznámějších a nejobdivovanějších sociálních států světa. Projevuje se to tím, že aby byla zajištěna rovnost podmínek v přístupu ke vzdělávání, vozí se studenti denně taxi službou do školy, na obecní náklady. Ve škole se téměř nic neplatí (včetně oběda). Učitelé získávají určitou formu definitivy. Jako zaměstnanec můžete dostat od státu dotaci na vzdělávání, rok jste na kurzu pro průvodce divočinou, a zaměstnavatel vám přitom drží místo. Obec například platí obyvatelům centrum se saunou a kuchyní, kde mohou posedět, dát si saunu, udělat si něco k jídlu a popíjet víno.

Jenže to nemůže být samo o sobě. Když se zeptáte na vztah školy se zřizovatelem, ředitelka téměř s úctou sděluje, že vědí, jak moc pro ně obec dělá.

Na audienci u starosty je vidět, že to nehraje. Když je řeč o vládě, nějaké to kritické slovo padne, ale je to asi jako když vás naštve kamarád. To, co vidíte, je úplně jiná úroveň společenské důvěry, než na jakou jste zvyklí ze střední Evropy, nebo třeba z Itálie (české školské problémy jsou těm italským mimochodem velmi podobné). A nejsou to jenom učitelé, na kom je to patrné.

„Žáci používají mobilní telefony a přehrávače v podstatě celý den, neodkládají je ani při výuce,“ říká Maria Carmen Rebolos Garcia ze Španělska, ale v podstatě může mluvit o škole téměř kdekoliv v Evropě. Stejně tak ostatní věci, které uvádí, zapadají vcelku dobře do kontextu českého vzdělávání, stejně jako toho anglického. Ale ve Finsku takové problémy moc vidět není. Žáci mají ve škole povolené telefony, ale nikdo je moc nepoužívá. Ani o přestávce. Všichni se chovají vcelku klidně, ale uvolněně, žádná klášterní výchova. Když se díváte do učeben během výuky, aniž by o tom žáci věděli, je vidět, že dávají pozor a že je to vcelku zajímá. Škola nehýří žádným luxusem, ale je tu všechno potřebné. Tedy kromě obligátního bufetu, typického pro české školy.

To všechno a řada jiných věcí ukazují, že peníze sice ve Finsku dost pomáhají, ale že pouze pomáhají. To, z čeho vzniká kvalita finského školství, je zjevně trochu jinde.

Nic není růžové. Jak prokázal průzkum PISA i jiná šetření na finských školách, i přes výborné výsledky si žáci často stěžují na šikanu i na to, že je škola nebaví. Ale finské školy to vědí a snaží se to poctivě řešit. I tohle je možná velmi zajímavá inspirace.