Sociálně nevyspělé dítě se může ocitnout na okraji

U dětí se snažíme rozvíjet řadu dovedností a schopností. Doba orientovaná na výkon a úspěchy může trochu odvádět pozornost od dovedností, které jsou součástí „základní výbavy“ potřebné pro život ve společnosti. Speciální pedagožka Mgr. Martina Radonská radí, jak sociálně nezralému dítěti účinně pomoci.

Co vyjadřuje termín „sociální zralost“?

Sociální zralost je – obecně řečeno – schopnost člověka začlenit se do běžného chodu společnosti a jeho fungování v ní na základě pravidel a norem té které společnosti. Pasivně pravidla a normy přijmout a pak je aktivně dodržovat a žít podle nich. Což znamená např. orientaci v tradicích, dodržování hygienických, stravovacích návyků, zvládání sociálních rolí a přizpůsobení svého chování určitým situacím, mít přiměřené vztahy k ostatním členům společnosti, schopnost naplňovat své potřeby v rámci společnosti a také akceptovat potřeby ostatních, prosociální chování, schopnost dál aktivně předávat normy společnosti dál svým dětem ve svých vzorcích chování.

Jaké další složky patří do sociální zralosti?

Velmi důležitou složkou sociální zralosti je verbální i neverbální komunikace, tedy sdělování. Můžeme se setkat s dětmi, které neverbální komunikaci nerozumí. Tyto děti nedokážou z projevů chování vyčíst, co jim sdělujeme, jakou máme náladu. Mohou to být např. děti, které mají některou z poruch autistického spektra. Častěji se setkáváme s dětmi s projevy ADHD, které také mohou mít tyto obtíže v neverbální komunikaci.

Pomůže, pokud se snažíme být v této oblasti co nejčitelnější? Setkala jsem se s tím, že některým dětem nedělá dobře, pokud naše řeč „neladí“ s tím, jak se tváříme.

V případě, že je rozpor mezi tím, co dospělý říká, jaké je jeho chování a postoj, dítě se může cítit zmatené. Dospělí používají ve své řeči ironii, kde je rozpor mezi řečí a chováním znatelný, ironii malé děti nechápou. Pro lepší čitelnost naší komunikace bychom tedy měli sladit momentální emoci a verbální projev. Pokud se zlobíme, na což máme právo, klidně můžeme říci, že se zlobíme a proč a vyhnout se ironii.

Řekla bych, že pokud s malými dětmi mluvíme ironicky, je to docela nebezpečné.

Ano, je to tak. Až mladší školáci začínají ironii částečně rozumět. Je lepší, pokud ironii vůbec nepoužíváme, je zraňující.

Jaké schopnosti se dají ještě zahrnout do komplexu sociální zralosti?

Patří sem také schopnost naplňovat své potřeby a akceptovat potřeby druhých v rámci vzorců chování pro společnost přijatelných. Je potřeba umět vymezit sebe sama jako individuum a přitom si uvědomovat sounáležitost se společností, respektovat ostatní.

Můžete to přiblížit prakticky? Co třeba pětileté dítě, které už tohle všechno umí? Co dělá, jak se chová?

V mateřské škole při komunikaci s dospělými si řekne vhodným způsobem, že potřebuje na záchod, má žízeň, sdělí, že je nebo není spokojeno mezi ostatními dětmi, vyjádří své potřeby. V komunikaci s ostatními dětmi umí dát najevo, že tohle je jeho hračka, aniž by druhému ublížilo.

S tím souvisí i to, že kamarád řekne, že tohle je jeho hračka?

Ano, děti se učí respektovat nejen své hranice, ale také vymezování hranic druhých dětí.

Souvisí sociální zralost s inteligencí?

Může a nemusí. O složkách sociální zralosti si povídáme, ale ani inteligence není jednosložková. V testech např. se měří verbální a neverbální složka inteligence, běžně se hovoří o matematicko-logické, známá je emoční inteligence, je mnoho teorií. Je to značné spektrum a některé složky se můžou vázat k sociální zralosti. Je pravdou, že například nerovnoměrný vývoj inteligence může způsobovat obtíže v sociálním dozrávání, vliv jistě je. Dítě se může v některé oblasti opožďovat nebo se jeho vývoj úplně zastaví a pak nemusí dozrát ani sociálně.

Ale můžeme se přece setkat s dítětem, které má hraniční i sníženou inteligenci, ale sociálně si vede dobře.

Ano, je to tak u hraniční inteligence, tam skutečně nemusí existovat souvislost. Nižší inteligence, tedy IQ, ale může ovlivnit to, jak dítě vnímá chování druhých a dítě může neadekvátně, v očích ostatních, reagovat. U autistických dětí, tedy dětí s nerovnoměrným rozložením inteligence, je snížená schopnost sociální přizpůsobivosti známá.

Lze sociální zralost nějak kultivovat, prohlubovat…?

Určitě, děje se to v běžném životě zcela nezáměrně, ale můžeme se na to i zaměřit. Ideálním prostorem, kromě rodiny, je mateřská škola. Konkrétním příkladem je běžné působení paní učitelky, má nějaký postoj a k tomu nějaký výraz ve tváři a mluví. Dítě vše vnímá a učí se. Paní učitelka může vnímat dítě a reflektovat, co vidí a slovně to označit – vidím, že jsi smutný, nebo zlobíš se, označuje pocity. Dále dítěti ukazuje, že ho vnímá a přijímá. Rozvíjí tedy svým pozitivním příkladem a přístupem celou řadu složek sociálního chování (verbální, neverbální, jazykový cit, slovní zásobu, vcítění se do druhého, způsob reflexe druhého, prosociální chování). Tím, že na děti hovoříme, poskytujeme vzor a zároveň rozvíjíme jejich slovní zásobu i jazykový cit. Mateřská škola je prostorem, kde se děti také učí, že jinak se chovají k dospělým a jinak k vrstevníkům.

To, o čem mluvíte, ale může mít různé podoby, od striktního nácviku po přirozenou formu kultivace, o které dítě v podstatě neví.

Konkrétními příklady mohou být čtení knížek, vyprávění příběhů, nechat děti prožívat nejrůznější situace a hledat pojmenování pocitů, a to nejen vlastních, ale také poslouchat, jak o svých pocit mluví druzí, vyjadřování se jinými prostředky, než je řeč (malování, zpěv, pohyb), práce ve skupinách, relaxace. To všechno může probíhat formou her, což je pro děti zcela přirozené, nenásilné a jistě to lépe přijímají. Děti si rády hrají na „jako“. „Jako“ jsou prodavačkami a zákaznicemi, „jako“ opravují auta. Cvičí si tak chování v určitých sociálních rolích. Hra je důležitým prostředkem sociálního rozvoje. A pak samozřejmě vzor dospělého, kdy dospělí neustále nezáměrně na dítě působí.

V dětských hrách se občas odrazí i něco, co nás může pobavit, ale i trochu vylekat.

Máte pravdu. Jsou to třeba hry na rodinu, které jsou někdy krásné, a někdy z nich může mrazit. Dítě „hraje“ své zkušenosti ze své rodiny, aniž by ji hodnotilo a nějak přetvářelo.

Pokud je dítě sociálně nezralé, jaké to může mít příčiny? „Může“ za to rodina, nebo prostředí, ve kterém dítě vyrůstá?

Sociální nezralost může mít různé příčiny, které se mohou vzájemně kombinovat. Pak je to samozřejmě zkušenost dítěte z rodin, která dítě ovlivňuje a má vliv na jeho sociální přizpůsobování. Pokud dítě žije v rodině, jejíž životní styl se příliš odlišuje od běžné společnosti, může mít dítě problém se přizpůsobit obecnějším normám, které platí v mateřské škole. Vrozenou příčinou může být temperament, který je zase podkladem pro další příčiny jako nadměrná úzkostlivost nebo agresivita. V případě úzkosti si dítě pak může vytvářet psychické bloky i v sociální oblasti a hůře komunikuje a začleňuje se mezi děti. Nebo naopak vyšší míra agresivity, což má pak stejný následek jako nadměrná úzkostlivost, horší možnost začlenit se mezi děti. Pokud se míra agresivity nebo úzkostí nadměrně zvyšuje, je vhodné vyhledat nějakého specialistu a problém řešit včas. Do vývoje sociální zralosti vstupuje i sama společnost. Příkladem jsou hry na počítači.

To je zajímavá myšlenka, můžete ji nějak přiblížit? Třeba na základě vlastní zkušenosti s konkrétním dítětem?

Přišla za mnou maminka s chlapečkem, o kterém říkala, že je „mimo“. Mluvila o tom, že vůbec nevnímá lidi ze svého okolí. Měla jsem možnost Péťu už měsíc pozorovat ve školce. Měl opravdu zvláštní projevy, měnil způsob řeči, někdy najednou promluvil překvapivě hlubokým hlasem. Tloukl ostatní děti, stále se při tom usmíval, a když se mu paní učitelky snažily vysvětlit nebezpečnost jeho chování, byl rozpačitý. Vypadalo to, že neví, co dělá, a nechápe následky svého chování. Učitelky se bály, co se může stát.

Muselo to být pro ostatní hodně nečitelné.

To ano, a navíc to nebylo adekvátní jeho věku, jednalo se o předškoláka s odkladem školní docházky. S maminkou jsme probíraly Péťovo chování v domácím prostředí a to, jak dlouho to trvá. Maminka mi řekla, že s tatínkem už asi rok hrají hodně hry na počítači. Byl to jejich způsob trávení volného času, bývalo to i pět hodin denně. Péťa přišel ze školky, sedl si s tatínkem k počítači a hrál hry. Ačkoli byl Péťa inteligentní a vyrůstal v jinak stimulujícím prostředí, tento způsob trávení volného času se do něj vtiskl natolik, že přijal normy virtuální společnosti počítačové hry. Měl svůj svět. Myslel si, že je normální, že panáčci „vznikají“ v domě a poté, co „vybouchnou“, zase v domě vznikne další panáček. Jeho maminka situaci vnímala jako problém a stejně to vnímali i ve školce. Proto jsme se s maminkou domluvily, že bude nezbytné odpoutávat Péťu od počítače. Ten se tomu ale velmi intenzivně bránil, byl už na počítači závislý.

To ale muselo být těžké, když byla závislost spojená s člověkem, kterého měl rád.

Ano, to bylo. Děti si utvářejí vztahy k věcem a lidem podle toho, jaký vztah k nim mají jejich nejbližší. Tatínek byl značně motivující, ale tentokrát pro dítě bohužel negativně.

A povedlo se?

Ano, ale pomalu a postupně. S maminkou jsme konzultovaly možné náhradní činnosti, které by Péťu zaujaly. Potíž byla v tom, že hraní na počítači bylo spojeno s tatínkem a ten sám nebyl příliš ochoten se hraní na počítači vzdát. Celý proces „léčení“ závislosti na hrách se odehrával ve vlnách, kdy se chvíli Péťa bez počítačových her obešel a kdy měl naléhavou potřebu zase hrát. Péťovi pomohlo jaro a podpora maminky. Při lepším počasí posílala Péťu ven, aby si hrál s dětmi místo her na počítači. Mohl se tak setkávat s dětmi a jeho sociální dozrávání pokračovalo běžným způsobem.

S jakými problémy se dítě, které je nezralé, může potýkat a co pro něj mohou udělat doma i ve školce?

Velkým problémem těchto dětí je jejich nepřijetí. Chování odlišné od normy způsobuje, že děti bývají nepochopeny dětmi a mnohdy i dospělými. Na jejich odlišnost, nedostatečnost, je poukazováno, je na ně vyvíjen tlak, který může ještě zvýšit jejich úzkosti. To ale těmto dětem nepomáhá, naopak dítě zažívá pocity neúspěchu, nepochopení a nepřijetí stále intenzivněji a jeho projevy chování se zhoršují. Roztáčí se spirála. Děti si tvoří obraz o sobě na základě „zrcadla“, které jim dospělí nastavují, a tak děti přijmou to, že jsou pomalé, hloupé nebo strašně zlobí, a chovají se podle toho. „Zlobíš!“ „Zlobím, je to tak.“ A jak z toho ven? Je potřeba vyjít z této spirály, což dítě samo nedokáže. Je to úkol pro nás, sociálně zralé dospělé. Měli bychom si uvědomit, že i když máme s dítětem špatnou zkušenost, mohlo by se naše chování k němu změnit. Prvním krokem by mohlo být hledání toho, co je na dítěti dobré, přijatelné a pozitivní, a pochválit je za to. Přesměrovat jeho energii správným směrem. Pokud sami sebe přesvědčíme, že dítě má i pozitivní stránky, nastavíme mu i takové „zrcadlo“. Může pak dojít i ke změně v chování dítěte. Utváří-li se odlišné nebo nezralé sociální chování dítěte na základě např. autistických rysů, i takovému dítěti můžeme pomoci, pokud ho přijmeme. Pozitivní vnímání druhých obecně je hodně důležité, i když někdy hodně těžké.

Není to někdy vůči ostatním, hodným dětem nevýchovné?

Nevýchovné by bylo chválit špatné chování. Důležitá je ale samozřejmě práce s celou vrstevnickou skupinou. Každé dítě je jiné, má své dobré i špatné vlastnosti, a to by měly děti také vědět. Učí se tak i toleranci k odlišnostem. Některé dítě rádo a hezky maluje, jiné je pohybově nadané, holčičky mívají lepší vyřídilku, vše je možné vyzdvihnout a u všech dětí vyzdvihnout jejich lepší stránky.

Nepomůže dítěti, které dostane „nálepku“ zlobivce, změna třídy nebo školy?

Tuto otázku často řeším. Nebezpečí pro dítě spočívá v tom, že dítě začne „putovat“ po třídách a školkách a „nálepku“ zlobivce si nese s sebou. Tím se sebeobraz dítěte nezlepšuje, ale naopak zhorší a s tím se může zhoršovat také jeho chování. Může se stát ale i to, že dítě se skutečně dostane k paní učitelce, která bude mít chuť a odhodlání dítěti pomoci, komunikovat s rodiči, měnit klima třídy. A také už jsou u ní ve třídě takové podmínky, klima třídy je takové, že ostatní děti snáze odlišné dítě přijmou. Některé paní učitelky situaci s problémovým dítětem mohou přijmout jako výzvu, které mohou čelit. Tohle není snadná práce a takové paní učitelky mají můj obdiv.

Tím, že změna třídy nebo školy není samospasitelná metoda, je tedy lepší hledat možnosti v sobě.

To určitě. Navíc dítě, ať se projevuje jakkoli, už ví, jaká platí pravidla, činnosti, zná prostředí zvyklo si na ostatní děti. Tahle pravidla a jistoty mu poskytují pocit bezpečí. Pokud dítě „putuje“ z jedné mateřské školky do druhé a pak i po různých školách, zvyšuje se jeho pocit nejistoty, který si pak nese s sebou dál a obvykle ho přetváří v chování pro ostatní děti a dospělé nepřijatelné.

Může se sociálně nezralé dítě stát obětí šikany?

Může a stává. Pokud je chování dítěte natolik odlišné, že je okolí nepřijímá, je tu potenciál právě pro vznik šikany ze strany dětí. Pokud se se skupinou dětí nepracuje ve smyslu přijímání a tolerance odlišnosti, může se sociálně nezralé dítě stát nositelem vzrušení pro ostatní děti. Děti ho pak vnímají jako šaška a je pro ně zdrojem zábavy. Nebo mohou vznikat situace, kdy se toto dítě stává vykonavatelem nápadů silnějšího dítěte ve skupině. Vzniká pak nezdravá vazba mezi sociálně méně zdatným dítětem a tímto dítětem, které ho může zneužívat. Sociálně nezralé dítě pak očekává, že bude za to, co pro druhého udělá, přijato a získá si kamaráda, ale opak je pravdou.

Jako učitelka dítěte, které není sociálně zralé, se možná budu potýkat s pocity neúspěchu. Na co bych se měla soustředit, jak bych měla s dítětem pracovat, aby moje snahy přinášely efekt?

Důležitá je především vlastní psychohygiena. Je třeba nechávat starosti v zaměstnání a nenosit si je domů. Moci si po práci odpočinout. Prospěšné je moci si s někým o vzniklých problémech popovídat. Ve své práci školní speciální pedagožky jsem často jen vyposlechla obtíže, které paní učitelky cítily, a dala jim tak prostor pro uvolnění jejich vlastních špatných pocitů a také vlastní nedostatečnosti. Pokud paní učitelky tyto možnosti nemají, mohou se vyčerpávat ze svých sil, hledají problémy samy v sobě, nebo své špatné pocity o sobě samých obracejí proti dětem. Není-li toto řešeno delší dobu, může docházet ke značným problémům ve třídě. Pak je vhodná intervence někoho dalšího zvenčí, v podobě kolegyně, ředitele mateřské školy, psychologa, speciálního pedagoga nebo další na situaci nezávislé osoby.

Ono je docela těžké přiznat, že učitelce něco nejde. Je to svým způsobem statečné, protože přiznání může u někoho vyvolat dojem, že učitelka je neschopná a nemá ve školství co dělat.

Tak to rozhodně není, je to jen pocit, který paní učitelka v tu chvíli má. Je třeba zdůraznit, že taková paní učitelka potřebuje především podporu. Dneska se o problémech otevřeně hovoří, není ostudou cítit se unavená nebo vyčerpaná a říci si o pomoc. Je třeba podpořit paní učitelku zejména proti pocitům zmaru a beznaděje a hledat cesty, jak se takových pocitů zbavit a jak konkrétně řešit reálně nastalé situace s dětmi ve třídě.

Pocity neúspěchu nebo selhání mohou mít i rodiče sociálně nezralého dítěte. Jak s rodiči komunikovat?

Pokud rodina vnímá nějaký problém, je nutné to brát vážně a rodinu podpořit. Mnohdy prvotní podpora stačí, aby rodina sama zmobilizovala své vnitřní síly. Je dobré hledat, kde je dítě úspěšné, co má rádo, co mu působí radost, a z toho vycházet. Podpořit maminku, že i její dítě je obdivuhodné a srovnatelné s ostatními v pozitivním smyslu. Tím se zvedne její sebehodnocení. Pokud rodina obtíže nevnímá a vnímají je jen paní učitelky v mateřské školce, bývá situace horší, ne však neřešitelná.

Mgr. Martina Radonská se narodila v roce 1974, vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor speciální pedagogika – učitelství. Již mnoho let se věnuje práci s dětmi s různým znevýhodněním. V posledních letech pracovala jako školní speciální pedagožka na několika školách v Praze. V současnosti své zkušenosti předává ve své soukromé praxi, kde individuálně připravuje znevýhodněné děti k nástupu do základních škol, připravuje programy pro děti se specifickými poruchami učení a chování, spolupracuje se soukromou mateřskou školou a vyvíjí další aktivity pro zlepšení podmínek znevýhodněných dětí ve třídách.