Othellův syndrom aneb Patologická žárlivost

Jana byla přeložena z jednotky intenzivní péče na psychiatrické oddělení po sebevražedném pokusu léky proti bolesti, které našla doma. Přijímací lékař hodnotil její jednání jako „volání o pomoc“. Sebevraždu neplánovala ani neměla přání definitivně zemřít, hrozilo však nebezpečí, že svůj skutek zopakuje. Šlo totiž o zoufalý čin v bezvýchodné situaci, navíc při rozvinuté depresi. Jana měla pocit, že se ocitla v pasti, která se v posledních šesti měsících stále více svírala. Jana se vdala ve dvaceti a její manžel byl téměř o třicet let starší. Představoval pro ni ideální kombinaci otcovské péče, která jí od dětství chyběla, a správného chlapa. Pracoval v jakési detektivní agentuře, když ho před pěti roky propustili od policie, „protože toho příliš mnoho věděl“, jak se často chlubil, zvlášť když se napil. Po roce však jako by přenesl svou agenturu domů, objektem jeho zájmu se stala Jana, kterou začal podezírat z nevěry a špehoval ji téměř na každém kroku.

Objevoval se často nečekaně před jejím pracovištěm, zahlédla ho v supermarketu při nákupu a doma si počínal jako vyšetřovatel, který chce přesně znát všechny její kroky, minutu po minutě, kde byla, jak dlouho se tam zdržela, s kým mluvila, co mu řekla, kontroloval jí mobil i obsah kabelky…

Došlo to tak daleko, že v doprovodu k výkřikům „tak se konečně přiznej“ přistoupily hrubé urážky a rány. V kritický den jí po takové scéně sebral telefon a klíče od bytu, zamknul ji doma a odešel do hospody. Když se vrátil, našel ji přiotrávenou.

Othello je v tom nevinně

A zde se dostáváme do paradoxní situace: Jana není psychicky nemocná, přestože je v blázinci (může být ráda, mohlo to všechno dopadnout daleko hůř a mohla být i mrtvá, protože v případě takovýchto agresivních žárlivců scéna končívá i vraždou), je jen v těžké životní situaci, kterou neumí sama vyřešit. Skutečně nemocný je její manžel - z vnějšího pohledu hnusný a protivný. Trpí totiž skutečně duševní poruchou, která se nazývá patologická žárlivost nebo také Othellův syndrom.

Žárlivost poznal každý z nás; první projevy najdeme již v sourozenecké rivalitě, z hlediska vývoje je jejím smyslem prosazení a ochrana vlastních genů, protože jak výzkumy ukazují, párové vztahy byly základem lidského společenství od nepaměti, resp. od starší doby kamenné. Tato fyziologická žárlivost se obrací proti možným sokům, zatímco při té patologické se nežádoucí pozornost a z ní vyplývající agrese zcela nesmyslně zaměřuje proti partnerům. Chorobná žárlivost se může vyskytnout samostatně, nebo jako součást psychotického onemocnění, nejčastěji schizofrenie a závislosti na alkoholu a také po metabolickém či organickém postižení mozku.

Postižená osoba je přesvědčena, že partner nebo partnerka ji podvádí, bez ohledu na to, že pro to nemá žádné, ani nepřímé důkazy. Jde o blud, který ve starších učebnicích najdeme definován jako „nevývratné mylné přesvědčení vzniklé patologickou cestou na patologickém základě“. Jde tedy o primární psychickou poruchu. Othello sice podle vlastních slov „miloval nerozumně“ a také trpěl jakýmisi záchvaty (neurologové je však nehodnotí jako epileptické), ale jeho žárlivecká vražda nebyla důsledkem bludu, nýbrž omylu na základě ďábelské manipulace.

Patologický žárlivec neustále vyslýchá a obviňuje svou oběť, běžné okolnosti interpretuje jako důkazy svého podezření, sleduje ji téměř na každém kroku, kontroluje všechny její činnosti, stává se agresivním a jeho agrese může končit vraždou s motivem „když ji nemohu vlastnit celou, ať ji nemá nikdo“.

Jak zavčas rozpoznat patologického žárlivce?

• Žárlí na všechny a nedovoluje ženě žádné kontakty s jinými muži;
• Snaží se ženě omezit i kontakt s její rodinou;
• Trvá na tom, že musí vědět všechno, co partnerka dělá;
• Ponižuje ženu, nadává jí, vyhrožuje, fyzicky ubližuje;
• Kontroluje všechny rodinné finance a nedovolí, aby s nimi žena nakládala.

Naděje na změnu jsou nulové, nebezpečí pro partnerky značné, a proto jediným řešením je rozchod.

Autor je psychiatr.