Žijeme podle toho, co nám kdysi řekli o penězích

Peníze se mě prostě nedrží. Na plnou hromadu se vždycky sype líp. Chudoba cti netratí. Tolik se poctivou prací vydělat nedá. Co všechno jste v dětství slyšeli o penězích? A věřili byste, že podobná tvrzení ovlivňují váš život dodnes?

Termín špinavé peníze známe v souvislosti se současnou ekonomikou, ale o tom, že peníze jsou cosi nečistého, jsme byli patrně poučeni ještě mnohem dřív. „Fuj, nestrkej je do pusy, jsou špinavé,“ varují matky zvídavé potomky, kteří se v nestřežené chvíli zmocní zajímavých papírků a plíšků, co se vysypou z peněženky. Jakmile dorosteme k prvnímu samostatného nákupu a hrdě směníme s prodavačkou korunky za lízátko, obvykle slýcháme, že je potřeba si nejprve umýt ruce - na peníze sahal kdekdo, kdovíkde se válely a jsou plné bacilů. Proti podobným racionálním varováním nelze nic namítat, nicméně peníze se tak mohou v našem nevědomí spojit s čímsi nečistým, nedůvěryhodným či přímo podezřelým. A tohle neuvědomované finanční přesvědčení po letech ovlivňuje náš život, tvrdí Jan Bílý, specialista na systemické konstelace.

„Naše finanční přesvědčení jsou mnohdy spojená s raným dětstvím, výchovou a celým rodinným systémem,“ vysvětluje Jan Bílý. Pokud se zamyslíme nad tím, co jsme v dětství slýchávali, možná objevíme některé ze zdrojů svých současných finančních přesvědčení. „Musíme šetřit.“ „Nemáme dost peněz.“ „To není pro nás.“ „Na to nikdy mít nebudeme.“ Podobné výroky mohou blokovat náš vztah k penězům a ke zdrojům obecně, přestože sami v dospělosti vůbec netřeme bídu s nouzí - jsme ale nasměrovaní k „mentalitě nedostatku“. Žijeme s pocitem, že nemáme nejen dost peněz, ale ani dost času, dokonce možná nemáme ani dost lásky - náš život je neustálý boj o nedostatkové zdroje. Další skupina našich finančních přesvědčení může podle systemického přístupu souviset s méně patrnými vazbami a tabu v rodinném systému. „Například dědeček, černá ovce rodiny, zamlada prohrál majetek v kartách. Rodinný systém ho za to vyloučí, o tomhle dědovi se nemluví - ten k nám, ostatním slušným příbuzným, nepatří. Jenže on tam ve skutečnosti patří - bez dědy by nebylo vašeho otce, kdyby se nenarodil váš otec, nemůžete tu být ani vy,“ vysvětluje konstelář Bílý. Autonomně fungující rodinný systém nemá obsazenou dědovu roli a „hledá za ni náhradu“. Systemicky orientovaní psychologové upozorňují na to, že člověk může v určitých situacích nevědomě přebírat v rodinném systému roli, která mu nenáleží. „Může se to týkat i financí. Systém nerozlišuje mezi dobrým a špatným, jde mu o úplnost - a tak se může stát, že roli po tabuizovaném marnotratném dědovi převezmete třeba vy. Vaším prostřednictvím se rodinnému systému dědeček, kterého potomci odmítají vidět, připomene,“ dodává Jan Bílý. Jako by nám systém říkal: Nedokázali jste se vyrovnat s minulostí a poučit se z chyb? Prožijte si je znovu!

Vztah k penězům: co je za ním?

Psycholožka a koučka Lea Paulínová ve své knize Mentalita hojnosti vychází ze známé premisy sebenaplňujícího se proroctví a pokouší se vysvětlit, že i ve finanční oblasti se v podstatě realizují naše očekávání.

Kdo se cítí jako chudý, je chudý; kdo se cítí jako bohatý, je bohatý; kdo čeká, že bude úspěšný, uspěje. A naopak. Nejde v konečném důsledku možná ani tak o cifru na kontě, ale o to, jestli tu příslovečnou sklenku před sebou vidíme napůl prázdnou, nebo způli plnou. „Pokud nás trápí nedostatek peněz, není vyloučeno, že se k našim finančním přesvědčením vážou různé negativní pocity,“ říká Jan Bílý.

Strach: když budu mít hodně peněz, něco hrozného se stane

„S tím se v Česku setkávám poměrně často. Projevuje se tu rodinná zkušenost např. z roku 1948 - po nástupu komunistů k moci byli lidé s velkým majetkem perzekuováni,“ dodává. Někteří lidé dokážou skvěle hospodařit s „malými penězi“, ale ty „velké“ neuhlídají. Nerozumně investují, pořizují nákladné a nepotřebné věci. Možná i tady působí negativní zkušenost z rodinné historie. Když si čtyřicetiletá Milena stěžuje, že nedokáže šetřit a nemá ráda velké bankovky, protože jí vždycky „něco nutí“ velké peníze rozdrobit, vzpomene si na vyprávění své babičky: „Často s hořkostí vzpomínala, že si ušetřila na nový nábytek. Jenže ho už nestačila koupit, protože přišla měnová reforma - a z mnohaletých úspor si pořídila dva bochníky chleba.“

Nízká sebedůvěra - tohle si nemůžu dovolit, resp. to si nezasloužím

V konstelacích se prý objevují po generace přetrvávající obavy našich chudých předků. I když si „to“ dovolit můžeme, stává se, že si vyčítáme pořízení věcí, které nutně nepotřebujeme, případně si vyčítáme, že jsme si nekoupili levnější variantu. Z podobných základů vycházejí i úvahy typu: tohle si dovolím až…, přičemž po dosažení jedné mety si okamžitě vytyčíme novou, takže se splnění přání odsouvá na neurčito. Podobně fungují i výroky rodičů či učitelů na téma: z tebe nikdy nic nebude. Praktickým důsledkem těchto hluboko uložených „pravd“ je například i neschopnost dosáhnout zvýšení platu. Doma si nacvičujete před zrcadlem jistou tvář a pevný hlas, jenže jakmile vám vedoucí začne vysvětlovat, že ani situace firmy není růžová, okamžitě chápete, že nemá smysl chtít víc. Problém ovšem leckdy bývá v tom, že vy odcházíte s přesvědčením, že stejně na víc nemáte a jste vděční, že vám plat nesnížili, zatímco mnohem sebevědomější kolega si, navzdory objektivní situaci firmy, určité zvýšení platu vydobude.

Stud, hanba, ponížení

Podle Jana Bílého můžeme peníze podvědomě odmítat v případě, že byly v historii naší rodiny spojeny s ponížením (bylo třeba o ně prosit, byly získány podřadnou, okolím opovrhovanou činností) nebo předkové byli vystaveni prostřednictvím peněz nátlaku. Vyloučeny ovšem nejsou ani zkušenosti vlastní - jedna účastnice semináře konstelací finančních přesvědčení například uváděla, že když byla malá, dostávala od dědečka korunu jako odměnu za to, že mu dala pusinku, a to se jí ošklivilo. „Z jejího vyprávění čišelo zneužívání. A peníze si dodnes spojuje s něčím odporným,“ dodává Bílý.

Skryté pohrdání, „spirituální pýcha“

Někteří intelektuálové a spirituálně laděné osobnosti demonstrují své pohrdání penězi výroky typu: „Peníze, ty jsem už překonal.“ Zdůrazňují, že jsou povzneseni nad přízemními problémy a konzumem. A chovají se tak, že se jich peníze skutečně „nedrží“, jako by se jim „vyhýbaly“, dokonce i tehdy, když je skutečně potřebují. A tak se původně upřímně přezíravý postoj k penězům občas mění v masku zakrývající nespokojenost.

Nikdy nemám dost

V Německu, kde je o finanční konstelace značný zájem, se Jan Bílý setkal s movitým účastníkem semináře, který si stěžoval, že ho cosi neustále žene mít víc a víc. Ač se mu to daří, není šťastný. „V konstelaci se ukázalo, že v klientově systému slouží hromadění peněz jako náhražka chybějící rodičovské lásky,“ vysvětluje konstelář.