Děti na okraji společnosti

Sociální znevýhodnění a vyloučení - fenomény, které se týkají rodin, jež se dlouhodobě potýkají s komplexem životních problémů, jako je nezaměstnanost, neadekvátní bydlení či nezvladatelné předlužení.

Děti, které v tomto prostředí vyrůstají, mají často potíže se získáním vzdělání v rámci hlavního vzdělávacího proudu. Musí se totiž vyrovnat s handicapy, které neodmyslitelně k životu v sociálním vyloučení patří. Organizace Člověk v tísni se před deseti lety pustila do projektu nazvaného Programy sociální integrace. Mediální koordinátor Programů sociální integrace Martin Kovalčík mi vysvětlil hlavní důvody, proč projekt spustili. „Naše letité zkušenosti potvrzují, že sociální vyloučení v sobě zahrnuje mnoho vzájemně propojených problémů, které nelze řešit odděleně. Proto se v rámci projektu snažíme klientům poskytovat co nejkomplexnější podporu. V rámci terénní sociální práce či sociálně aktivizační služby (ta je určena pro rodiny s dětmi) tak podporujeme celkové sociální kompetence našich klientů. Zaměřujeme se na kariérní či pracovní poradenství, dluhovou problematiku a patřičný akcent klademe také na kvalitní vzdělávání. Jeho součástí jsou kromě individuálního doučování i předškolní kluby či kluby matek. Smyslem všech služeb je pomoci klientovi tak, aby byl v budoucnu schopen svoji situaci řešit sám.“

Zajímalo mě, jak fungují předškolní kluby Člověka v tísni. „Kluby jsou otevřeny třikrát až čtyřikrát týdně na zhruba tři hodiny denně. Naším primárním cílem je připravit děti na úspěšný vstup do první třídy. Snažíme se v nich proto především vypěstovat základní návyk na pravidelný školní režim a řád či je učíme běžné sociální schopnosti podobně, jako je tomu i v klasických mateřských školkách. Základním rozdílem je to, že naši pedagogové kladou důraz na individuální přístup k dětem,“ objasnil mi program přípravek Martin Kovalčík. A také mi vysvětlil specifi ka tohoto projektu. „Jako první v ČR se snažíme do výuky implementovat principy norské vyučovací metody Grunnlaged, která se, zjednodušeně řečeno, zaměřuje na rozvíjení základních kognitivních procesů, jako je schopnost soustředit se nebo plánovat. Dá se říci, že učíme naše děti učit se. A i když je využívání této metody teprve na začátku, už nyní můžeme říci, že se jedná o velmi účinný způsob. Ostatně Grunnlaged je v Norsku využíván ve všech mateřských a na většině základních škol.“ Předškolní kluby Člověka v tísni nevedou žádní amatéři, podle Kovalčíka se většinou jedná o bývalé pedagogy, kteří mají zkušenosti s prací s dětmi, jež pocházejí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí.

Protože nic není zadarmo, zajímalo mě, kdo platí provoz přípravek. Podle Martina Kovalčíka jsou zdroje financování různé. „Většina předškolních klubů je financována z evropských peněz, konkrétně z Operačního programu pro vzdělání a konkurenceschopnost, pražský klub je financován z peněz MŠMT ČR. Do podpory vzdělávání se nám podařilo zapojit i dárce z korporátní sféry, konkrétně v únoru budeme prezentovat navázání spolupráce s jednou významnou bankou, která se v rámci své CSR (corporate social responsibility) rozhodla na vzdělávání dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí přispět nemalou finanční částkou. Více bych ale zatím neprozrazoval,“ vysvětlil mi Kovalčík.

Alternativa běžných školek Předškolní kluby Člověka v tísni jsou podle Kovalčíka určeny dětem ve věku od tří do sedmi let, které pocházejí ze sociálně vyloučeného prostředí. „Dovolí-li to kapacita, bereme i děti, které do této ,škatulky‘ nepatří. Chceme tak vytvořit kluby, které budou co nejvěrněji simulovat prostředí základní školy, a zároveň nabídnou alternativu běžným mateřským školám, na které většina našich dětí (kvůli nedostatku financí, dopravní nedostupnosti či nejrůznějším sociokulturním bariérám) nedosáhne,“ uvedl Martin Kovalčík. Zajímalo mě, kolik takových klubů v Česku funguje a kolika dětem jsou otevřeny. „V roce 2010 jsme při pobočkách společnosti Člověk v tísni otevřeli devět předškolních klubů, které navázaly na úspěšný pilotní projekt z Bíliny, kde předškolní klub funguje již od roku 2005. Kluby navštěvuje od pěti do patnácti dětí. Například v Bílině musíme již z důvodu překročení kapacity další žádosti odmítat. Jinde, kde předškolky fungují necelý rok, je však poptávka přece jen menší,“ shrnul.

I když se zdá, že je jasné, proč jsou přípravky důležité, otázku po jejich významu jsem si nemohla odpustit. Zajímaly mě hlavní důvody pro jejich existenci, které mi Martin Kovalčík zrekapituloval: „Důvod je velmi prostý. O úspěchu či neúspěchu ve vzdělávacím procesu dítěte se začíná rozhodovat daleko dříve než až při nástupu na základní školu. Každé dítě na ni vstupuje s jinými dovednostmi a znalostmi, které získává právě během prvních let svého života. A je tudíž nasnadě, že děti vyrůstající v sociokulturně znevýhodněném prostředí, vstupují do školy s handicapy, které se během prvních tříd dále prohlubují. Dítě tak ztrácí motivaci ke vzdělání a učitel, který se často ocitá bez potřebné podpory specialistů, pak často nemá kompetence situaci vyřešit. Výsledkem je velmi často to, že dítě skončí na základní škole praktické, odkud vede přímá cesta k celoživotní závislosti na sociálních dávkách.“ A protože k dítěti jednoznačně patří i jeho rodina, zahrnují aktivity předškolních přípravek také spolupráci s rodiči. „Snažíme se je zapojit do vzdělávacího procesu dítěte. Naším cílem je celková pedagogizace rodinného prostředí, protože právě rodiče musí své dítě v učení podporovat. Je na nich, aby vytvořili dětem například adekvátní prostor pro vypracovávání domácích úkolů. Práce s rodiči je tak stejně důležitá jako práce s jejich dětmi. Složitější je kvůli tomu, že pro většinu těchto rodičů nemá vzdělání patřičnou hodnotu, protože vycházejí ze své vlastní životní zkušenosti. A tou je velmi často pouze dokončená zvláštní škola.“ Naše povídání o předškolních přípravkách pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí jsem zakončila otázkou, zda již mají nějaké ohlasy ze základních škol, kam děti z přípravek posléze přecházejí. „Jediné měřitelné výsledky jsou v Bílině, kde jsme tento projekt testovali. Za největší úspěch lze považovat to, že žádné z těchto dětí neskončilo v základní škole praktické,“ řekl Kovalčík.

I když k nejrůznějším přípravným kurzům pro předškoláky přistupuji spíše se skepsí a zdá se mi, že dětem lépe svědčí, pokud se s potřebnými dovednostmi seznamují přirozeně v průběhu běžného výchovně-vzdělávacího procesu mateřské školy, řekla bych, že děti, které vyrůstají na okraji společnosti, potřebují něco víc. A tím „něčím víc“ jsou například zmiňované předškolní kluby. Doufám, že díky nim se o něco zmenší procento mladých lidí, kteří do dospělosti vstupují se závislostí na sociálních dávkách, a protože nezískali vzdělání, nemají šanci najít slušnou práci a často končí na ulici.