Vysvědčení, to nic není! Opravdu?

Když moje prvorozená dcera chodila do první třídy, našla jsem v novinách reklamu jisté fast–foodové restaurace. „Za samé jedničky zmrzlina zdarma,“ hlásal inzerát. A tak jsem tam s dcerou vyrazila. Hádejte, co jsme nechaly doma. No přece vysvědčení!

Je vysvědčení kus papíru posetý čísly, nebo nám opravdu něco říká? Záleží na tom, jaké má dítě známky? Těžko říci.

Samotné vysvědčení je totiž opravdu kus papíru. Z toho, že má dítě dvojku nebo trojku třeba z češtiny, po pravdě zas tak moc nepoznáme.

Co mu nejde? Špatně čte? Neumí vyjmenovaná slova? Nezná všechna díla Karla Čapka? Nebo se jen v hodinách „fláká“ a provokuje učitele? Jak říkala jedna maminka, jejíž komentář na známku, kterou její synek dostal z prvouky, jsem náhodou zaslechla v tramvaji: „Když řekneš, že jsi dostal dvojku, představím si, že máš číslo na talíři. Co ti nešlo? Co se ti nepovedlo? A co se ti podařilo?“ A klouček začal popisovat, že měl povídat o tom, jaký je rozdíl mezi městem a vesnicí a zamotal se do pojmů náves a náměstí.

Takovýhle rozbor asi těžko uděláme poslední červnový den, kdy nám dítě předá „výstupní zprávu“, ale pokud jsme si s ním celý školní rok povídali o tom, co mu jde a co ne, nemělo by nás vysvědčení překvapit.

Není trojka jako trojka

I když víme, že známky nejsou všechno, a možná to dáváme najevo i dětem, měli bychom na to aspoň trochu pozapomenout, když dorazí domů s vysvědčením. Moje dcery asi ještě „nevydýchaly“ to, jak jsem jednou převzala vysvědčení a bez toho, že bych si je prohlédla, jsem je založila do desek. Ačkoli vědí, že u nás se ze známek nestřílí, tohle jsem trochu nezvládla. Vím, že čekaly na ocenění toho, co se jim povedlo. Sama zase vzpomínám na to, jak mi rodiče vyčinili za trojku z tělocviku a dávali mi za vzor mladšího bratra, který si trojku z chování zlepšil na dvojku. Bohužel tím dosáhli jen toho, že se naše rivalita ještě více „přiživila“, zároveň tak ale u mě „založili“ velmi specifi cký vztah k vysvědčením, který byl někdy „oříškem“ pro mé dcery.

Nad archem se známkami můžeme dítě pochválit za všechno, co se mu podařilo, byť by to bylo i jen zlepšení chování z trojky na dvojku. Můžeme také mluvit o tom, co se dařilo a nedařilo nám, když jsme byli malí. Na děti, o nichž víme, že navzdory tomu, že se snažíme brát známky v klidu a nedělat z nich drama, platí, když „náhodou“ zapomeneme na stole desky se svými školními vysvědčeními. Je to zvláštní, ale většina lidí, kteří by rádi měli doma „čistokrevného“ jedničkáře, někdy dostala z nějakého předmětu trojku, a možná i něco „horšího“. Takový objev děti velmi uklidní. Nebojte se, že by okamžitě hodily školu za hlavu. Ale uvidí, že vám tu vaši hlavu nikdo za trojku z chemie nebo z cizího jazyka neutrhl, že jste to přežili a že z vás kupodivu nevyrostl zoufalý „loser“.

Rozhodně to je férovější než dětem tvrdit, že jste byli vždycky hvězdou třídy a že jste nikdy nedostali nic horšího než jedničku s jednou hvězdičkou.

Tahle strategie hodně pomůže i v případě, kdy tušíme, že se blíží „malér“. Pokud je nám jasné, že dítě pravděpodobně donese vysvědčení s pětkou, nebo že bude z nějakého předmětu neklasifi kované, měli bychom se – i když se to v nás možná vaří – pokusit zachovat chladnou hlavu. Proč? Třeba proto, aby dítě, které se do poslední chvíle tvářilo jako velký hrdina, posléze pod tlakem situace a možná i kvůli komentářům spolužáků či učitele neztratilo hlavu. Každý rok čteme o školácích, kteří si kvůli vysvědčení vzali život nebo utekli z domova. Pokud tušíme, že vysvědčení bude „průšvih“, můžeme se obrátit na psychologa tísňové linky důvěry. Také bychom mohli dítě doprovodit do školy, nebo na něj před školou počkat. Aby se opravdu něco nestalo.

Když se nám známky opravdu nezdají

I rodičům, kteří si ze známek nedělají hlavu, se může stát, že je vysvědčení vyvede z míry. To se stalo mé kamarádce, jejíž syn, který se odmalinka věnuje zpěvu, vyhrává různé soutěže a zpívá v místním chrámovém sboru, donesl na vysvědčení dvojku z hudebky. Prý nedokázal interpretovat píseň Dlouhá noc od Heleny Vondráčkové. Známka byla svým způsobem trest, protože si dovolil zpochybnit vkus paní učitelky. S podobným problémem se můžeme setkat i v případě známky z cizího jazyka. Slyšela jsem o případech, kdy učitelka „neustála“, že žák, který strávil s rodiči několik let v cizině nebo vyrůstá v bilingvní rodině, umí lépe anglicky (německy…) než ona, a proto si našla nějakou jeho slabinu – obvykle gramatiku. Jakou možnost máme v tomto případě? Školský zákon (konkrétně §51, odstavec 4 a 5) říká, že pokud má zákonný zástupce pochybnosti o správnosti hodnocení na konci prvního nebo druhého pololetí, může do tří pracovních dnů ode dne, kdy se o hodnocení prokazatelně dozvěděl, nejpozději však do tří pracovních dnů ode dne vydání vysvědčení, požádat ředitele školy o přezkoumání výsledků hodnocení žáka.

Do zpochybnění bychom se neměli pouštět bez toho, že to probereme s dítětem. Můžeme se také poradit s někým, kdo naše dítě zná (například s vyučujícím ze základní umělecké školy). Pokud se rozhodneme klasifi kaci zpochybnit, musíme to udělat písemně a nechat si školou potvrdit, že naše zpochybnění obdržela. Ke zpochybnění můžeme přiložit doklady, které potvrzují, že naše dítě bylo klasifi kováno nespravedlivě. Mohou to být například diplomy ze soutěží nebo certifi káty deklarující dosaženou úroveň v cizím jazyce. Dítě pak čeká komisionální přezkoušení. Rodiče mohou zpochybnit i hodnocení chování dítěte. V takovém případě bychom měli být schopni škole předložit například odborný posudek od dětského psychologa, který vysvětluje některá specifi ka v chování našeho dítěte.

Oslavíme konec školy

Vysvědčení je marketingová příležitost pro obchody s hračkami a také pro různé cukrárny a restaurace. Nemusíme ale přece slavit „kus papíru“, ale konec školního roku a začátek prázdnin. I když jsou dva měsíce letního volna pro rodiče rozhodně zátěží a rodiny bez „hlídacích“ babiček dlouho před začátkem letních prázdnin řeší letní logistiku, děti se na konec školy těší jako na smilování! Proto jim dopřejme tu radost ze znovunabyté svobody. Sice je teď nebude komandovat paní učitelka, ale my, i tak se jim však uleví.

Oslava nemusí být ve velkém stylu.

Nechala bych ale na dětech, aby si – v rámci možností – vybraly, co by chtěly podniknout. Někdo si užije oslavu v cukrárně, jiný stojí o návštěvu zoologické zahrady. A jsou i děti, které za oslavu považují táborák na zahradě. Osobně jsem příznivcem oslav, které jsou spojené s nějakým zážitkem, ale kdyby si dítě vybralo, že stráví odpoledne sledováním filmů z půjčovny a pojídáním popcornu, asi bych mu to dovolila. Nejspíše jen potřebuje po náročném školním roce „vypnout“.

A co dárek za vysvědčení? Osobně si myslím, že školák a posléze student by měl dostat dárek za vysvědčení v první třídě a pak za závěrečné vysvědčení nebo diplom na střední nebo vysoké škole. Dokonce si myslím také to, že na konci první třídy by měli dostat dárek i rodiče. Možná se to nezdá, ale první třída je náročná pro všechny, a dárek za to, že jsme to ve zdraví přežili, si rozhodně zasloužíme.

A pokud nám známky přeci jen leží v hlavě (nebo v žaludku), vraťme se ke svým školním rokům. Když jsem to udělala, zjistila jsem, že se známkám svých dcer v žádném případě nesmím divit. Jejich křivka školní úspěšnosti totiž naprosto přesně kopíruje tu moji: první stupeň – pohoda, druhý stupeň (v jejich případě nižší gymnázium) – nic moc, třetí stupeň – ach běda. Vysoká škola – paráda.

Ačkoli jsem na gymnáziu válčila se spoustou předmětů, vysokou jsem končila s červeným diplomem. A první dcera již potvrdila, že to funguje i v další generaci.