Jen ho nechte, ať se bojí

Nejrůznější strašidelné hrátky vymýšlejí i rodiče na chatách a chalupách pro své potomky a jejich kamarády. Historky, jak moc se kdo bál, pak v rodině kolují celá léta. Umíme ale zacházet s dětským strachem, abychom „nepřestřelili“?

Bojovka je výborná hra, která může dětem hodně dát. Jako pozitivní moment můžeme hodnotit, že se dostanou za hranice „běžného fungování“, najednou mají před sebou velkou výzvu, něco, co je přiměje mobilizovat síly, překonat překážky, strach, něco dokázat. Je to moment, kdy o něco jde, kdy se ukáže, zda se dotyčné dítě nechá zastrašit, nebo půjde dopředu. Mají příležitost zjistit, jakou mají odvahu, osahat si, jak na tom celkově jsou. Je tu ovšem i velmi podstatné ALE.

Není bojovka jako bojovka a jsou takové, které mohou napáchat víc škod než užitku.

Hra nejen pro dospělé

Dospělí se obvykle výborně baví. Poprvé, když dětskou bojovku plánují a připravují, podruhé při hře samé, když plní úlohy asistentů či strašidelných bytostí v terénu. Základním kritériem by ale mělo být, aby i děti samotné dostaly informaci, že je to hra.

1. Všem musí být jasné, že to je hra.

Pokud si děti nejsou jisté, zda je dospělí jen tak neposlali do lesa, kde v noci žije kdeco, může je zcela oprávněně přemoci strach. Nevadí, že se potkají se strachem, může to být dokonce i velmi užitečné. Je logické, že je dospělí budou strašit a že děti se vylekají. Třeba i hodně. Ale pod tím vším musí být vědomí, že je to jen hra, jen jako, že ve skutečnosti je bezpečná.

Vezměte si například hry pevnost Boyard nebo Fear Factor. I tam se účastníci dostávají do pěkně vypjatých situací, ve kterých musí mít pro strach uděláno. Ale i když kráčí po laně přes 100metrovou propast, vědí, že visí na záchranném laně a že jim při pádu nehrozí smrtelný dopad na dno. Podobná informace by měla být předána i dětem, které jdou na bojovku: Ano, budete se bát, bude to strašidelné, ale opravdový vlk vás nesežere, na to dáme pozor. Jinak bychom totiž děti nutili překonávat něco, co by překovávat neměly. To, že se bez rozmyslu nevrhají do silnice, protože je chrání strach, je také zdravé a netřeba tento mechanismus nabourávat. Takže strach ano, pocit nebezpečí ano, ale v celkově bezpečném rámci.

2. Neúspěch v bojovce musí být jednorázová záležitost

Bojovka bývá součástí celotáborové hry. A tady se může objevit problém pro ty, kteří ji z nějakého důvodu nezvládnou. Já jsem tohle jednou jako dítě zažila. Jednu bojovku jsem nedokončila a pak jsem byla tak nějak diskvalifi kovaná z dalších aktivit, resp. účastnit jsem se jich mohla, ale bylo tam takové „ale“: až se dostanete na konci k pokladu, tak nebudeš mít nárok na svůj podíl, protože bojovku jsi nezvládla… A to si pamatuju jako hrozně ponižující. Celý zbytek tábora jsem strávila jako „ta špatná“, která něco nezvládla. Konečný zážitek tím byl samozřejmě dost zásadně ovlivněný.

Pomoc neúspěšným

Pokud táboroví vedoucí a instruktoři „sklouznou“ k tomu, že za bojovky a stezky odvahy hodnotí jako ve škole, pomyslně rozdávají jedničky za „zvládnuto“ a pětky za „nezvládnuto“, mohou napáchat víc škody než užitku.

Podle mého názoru je na táboře třeba jasně vymezit, že každá aktivita – nejen bojovka – je hra, úkol, příležitost… Kdo ho zvládne, super, ale pokud ho někdo nezvládne, nic se neděje a žádný další problém z toho nevyplývá.

K tomu by zároveň bylo i velmi praktické, aby dítě, jež má z něčeho velký strach, případně už nějakou podobnou aktivitu nezvládlo, mělo šanci si o tom s někým promluvit. Například kdyby nějaký instruktor za takovým dítětem šel a pokusil se s ním zmapovat, o co vlastně jde, čeho přesně se bojí. Třeba má špatnou zkušenost, možná „draka“ vidí většího, než doopravdy je, nebo si prostě nevěří, protože mu rodiče opakují, že stejně nikdy nic nezvládne… Má-li dítě prostor si o těch svých důvodech s někým popovídat, může třeba získat i jinou optiku – tatínek ti tolik nevěří, ale já ti věřím; to, že se jednou něco nepovedlo, neznamená, že už se to nepovede nikdy apod. Tím můžeme dítě velmi povzbudit a pomoct mu strach či překážku překonat.

Nejhorší, co se může stát, je, když dítě něco nezvládne a nejenže mu nikdo nepodá pomocnou ruku, ale ještě se mu navíc kamarádi začnou vysmívat, že je ustrašené. Tím mu uberou další kus sebeúcty a sebejistoty. Přitom ti ostatní houby vědí, na co to které dítě zrovna narazilo, s jakou vnitřní překážkou se v konkrétní situaci zrovna pere – možná stojí před daleko větším problémem než ti ostatní.

Učte spolupráci, soupeřit umějí až dost

Táborové hry by neměly být dalším podnětem ke vzájemnému srovnávání, aby si děti dělaly žebříček, kdo je lepší a horší, ale příležitostí, aby si něco osahaly, ozkoušely, zjistily, jak na tom jsou s fyzičkou, se zvládáním strachu, s logickým myšlením atd., ale spíš ve smyslu: „Aha, tak mně běhání tolik nejde, ale snadno řeším hlavolamy a bez problému rozpoznám nejedlé houby od jedlých“. Dítě tak o sobě může získat reálnější obrázek, zjistí, kde jsou jeho silné a slabé stránky, přijde na schopnosti, které by ve škole nikdy neodhalilo. Možná najde inspiraci pro nové koníčky…

Pokud instruktoři budou zdůrazňovat tento přístup, tak mohou přispět k daleko pohodovější atmosféře celého tábora, pomohou odstranit vnitřní úzkosti, které mnohé děti sžírají, ač to navenek vůbec nemusí být vidět. V každém případě by letní tábor měl být pro děti skutečným odpočinkem. Zejména odpočinkem od školního systému, kde se stále hraje na to, kdo to dělá správně jako paní učitelka a je ten „hodný“ a kdo to tak nedělá a je ten „špatný“.

Ať si klidně prožijí strach při noční bojovce, ale nemají ho z toho, že v běhu skončí poslední nebo v lese neseberou všechny fáborky a budou kvůli tomu centrem posměchu.

Autorka je psycholožka