Jsem dobrovolník v hospici

Paní Anna se jednoho dne definitivně rozhodla. Zavolá tam. Už pár týdnů uvažovala o tom, že by zkusila nabídnout to, co umí, nedalekému hospici. Byla odhodlaná, ale přece jen se špetkou nejistoty, jak na ni prostředí hospice a jeho nevyléčitelně nemocní pacienti budou působit.

Vystoupit z koloběhu

Trend dobrovolnických aktivit se v posledních letech šíří a prostupuje do stále většího množství oborů. I tam, kde bychom ho původně nečekali. Například v hospicích, které se specializují na péči o nevyléčitelně nemocné. Umožňují jim, aby nemuseli nejen trpně snášet konečnou etapu života, ale vytvářejí podmínky pro to, aby nemocný mohl zbývající čas prožít smysluplně a cítit se člověkem až do posledního okamžiku. Snaží se ulevit jim od bolestí, které s sebou postupující nemoc přináší, a zajistit bezpečný prostor pro vyřízení posledních záležitostí, urovnání vztahů, odpuštění, omluvu, poděkování a všechno to, na co v průběhu života „není čas“. Pacienti spolupracují s rozsáhlým týmem odborníků a dobrovolníci se stávají jeho nedílnou součástí.

Kdo jsou lidé, kteří se stávají dobrovolníky? Proč si vybírají tak náročná prostředí? Nakolik takové dobrovolnictví promění jejich životy?

Dobrovolníci se rozhodnou pro pomoc hospici ve chvíli, kdy cítí potřebu dělat něco smysluplného. Chtějí vystoupit ze zaběhnutého koloběhu vlastního života, zastavit se a dotknout se toho, co vnímají jako podstatné. Někdy mívají negativní zkušenost s odchodem svých blízkých v jiném prostředí, motivem k pomáhání může být i jejich víra.

Podoby dobrovolnictví

Dobrovolnictví v hospici má různé podoby, od osobních návštěv u nemocného přes výtvarné činnosti, společné muzicírování, organizaci akcí pro veřejnost až po pomoc s údržbou zahrady. Hospic je specifi ckým prostředím, které klade na dobrovolníky nové nároky. Intenzivně se v něm totiž lidé setkávají s opomíjenou, ale přesto přirozenou částí života - s obdobím umírání. Proto musí být zájemce starší 18 let, absolvovat pohovor s koordinátorkou, projít úvodním školením, zavázat se k mlčenlivosti a účasti na supervizích setkání, která mají psychohygienický účinek. I díky tomu jsou dobrovolníci schopni umírajícího doprovázet, trávit s ním čas, jsou citliví k jeho potřebám. Umějí poodstoupit od sebe sama a svých přání, soustředí se na nemocného tady a teď. Jejich vzájemný vztah je rovnocenný. Nemusejí být profesionály, jejich specializací je „pouze“ lidský kontakt. Vlastně dělají jen to, co běžně dělají se svými rodinami a přáteli - povídají si, hrají karty, někdy jen tiše sedí, jdou na procházku do zahrady. Může se zdát, že jejich aktivita má sama o sobě minimální význam, v kontextu situace pacienta ale může být účinnou terapií. Vzájemné sdílení tíhy blížícího se konce i radost ze společně prožitých okamžiků jsou tím, co spolu se vstřícným přístupem ošetřujících podporuje pocit klidu a naplněnosti posledních dnů. A tím, co ujišťuje nemocného, že je stále součástí světa a má pro něj hodnotu.

A co pomoc v hospici přináší dobrovolníkům? Po prvních problémech, kdy mnohdy okolí (kolegové, ale i členové rodiny) dobrovolníka nechápe a považuje ho za „divného“, často mluví o zklidnění, které jim kontakt s na smrt nemocným pacientem přináší, o uvědomění si a uspořádání vlastních hodnot, díky kterému se pak lépe orientují v současném hektickém světě. Umožňuje jim vystoupit z každodenního stresu, cítit se užitečným, vede je k sebereflexi. Pro studenty je pak přínosnou zkušeností pro další studium i cestu životem.

Dobrovolnictví je v podstatě formou daru. A stejně jako dar má i dobrovolnictví svoji reciproční hodnotu. Dárek, byť malý, přinese druhému radost, potěšení a současně obohatí i život toho, kdo daruje.

Autorka je psycholožka a koordinátorka dobrovolníků z Hospice Dobrého Pastýře v Čerčanech.

Další informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.