Re: ...

holky, dík za povzbudivé příběhy, nechci to tady už nějak moc rozebírat a vnášet sem smutek, ale poté, co jsem včera tátu viděla se obávám, že je vymalováno :-( musím říct, že se divím, že jsem vůbec dořídila domů, byla jsem v autě sama a teda ani nevím, jak jsem přijela...

jinak silvi, my naopak hodláme tátovi lhát až do konce.. tyhle věci jsou hodně individuální podle povahy člověka a choroby, ale vzhledem k tomu, že na 90% se jedná o jakýsi anaplastický nádor, kterej,jak jsem pochopila, je ze všech nejhorší a vzhledem k tomu, jak strašně se táta rakoviny bojí, rozhodli jsme se, že se budem tvářit, že probíhá jakási léčba, aby se nádor zmenšil a že mu ho někdy v budoucnu vyndají... vím, co to je žít v panickým strachu a v tomhle případě si troufám říct, že ten strach by byl pro tátu ještě horší než ta choroba sama... i docent Pafko, u kterýho jsme byli pro informace s tímhle postupem souhlasil a byl proti chemoterapii v tátově případě... táta je velmi inteligentní a vzdělanej chemicky i trochu medicínsky, celou dobu jsme si myslely, že mu to dojde, když ho neoperovali, ale všecho, co jsme mu řekli, nám uvěřil, protože tomu, že to není zhoubný, prostě věřit chce.. a toho se hodlám držet a kupodivu se konečně všechny jeho dcery i žena pro jednou na něčem shodly...

a moc všem děkuju za podporu, asi by bylo lepší s tímto tématem už skončit... kdyby byly nějaký novinky, dám vám vědět..