Re: Tchýně a uzený, mají být studený

Měla jsem tchyni, která byla už starší. Letos jí bylo 72 let. Chodila jsem jí na nákupy, protože nemohla na nohy, chodila jí pro obědy (v době,kdy jsem byla těhotná a nechodila do práce), krmila jí psa a vodila na procházky, uklízela jí, prala, vše co potřebovala jsem jí udělala s klidem, protože s námi s manželem bydlela v jednom domě.
V den narození syna se spíš zajímala o to, kdo jí dojde pro chleba, než jestli jsem já a syn v pořádku (to jsem se dozvěděla až později od manžela). Měly jsme odlišné názory, protože věkový rozdíl tam opravdu dělal své. Ale tolerovala jsem jí.
Nikdy mi nepohlídala syna, ač byla pořád doma, pochovala si ho jednou, když jsem jí ho po příjezdu z porodnice doslova do náruče vnutila.
Když za ní přišel do pokoje, chvilku ho tam strpěla a pak už ho posílala pryč. Nikdy mi neřekla: "Když jdeš na nákup, kup mu nějakou dobrotu..."
Pak se se mnou můj manžel rozvedl kvůli jiné ženě. Když jí to oznámil, nehnula ani brvou, jen jí zajímalo, co bude s ní. Neptala se, proč se rozvádíme. Nikdy se mě nezastala, ač věděla, že jsem jí vlastně po celou dobu dělala poskoka. Holku pro všechno. Neřekla svému synovi, že by nás, mě a syna, neměl opuštět, ač dobře věděla, že jsem jí vždycky udělala všechno.
Před rozvodem jsem jí vyběhala místo v pečovatelském domě. Asi si myslela, že se mnou zůstane v domě, který mi zůstal, protože jsem manžela vyplatila...
Rozvod byl pro mě tím zatím nejhorším v životě. Zůstalo mi spoustu dluhů a na dlouhý čas pochroumaná psychika. Ale to, že jsem se tím pádem dostala i ze spárů tchyně, které jsem se nikdy nezavděčila a nikdy pro mě nebude babičkou mého syna, tak tím to bylo to nejlepší, co jsem si mohla přát. Už bych s ní nikdy, opravdu nikdy, nechtěla bydlet pod jednou střechou.