Re: Jak podporovali v porodnici kontakt s vaším děťátkem?

Skramusko,
prvni dite jsem rodila neplanovane CS po hodne dlouhem a hodne hustem porodu. Nebudu to rozepisovat, ale po skonceni akce ja byla ve stavu, kdy mi hrozila transfuze krve, napojena na vsemozne hadicky a neschopna po spinalni anestezii. Presto mi dite vydali ihned pote, co ho zresuscitovali a prohledli (10-15 minut). V te dobe me samozrejme jeste zasivali, tak jsem PA poslala na chodbu, at ho da manzelovi. Za par minut oba dva prisli zpet na sal a na pokoj uz jsem si syna vezla ve sve posteli a od te doby jsme byli spolu.
Nechapu, proc cisarsky rez by se mel automaticky rovnat separaci ditete od matky.
A k tematu. U prvniho ditete me zalila takova ta silena laska pri prvnim pohledu na nej. V nemocnici jsme si pak jeste uzili nejake zdravotni problemy a ja poprve v zivote prekvapila sama sebe takovym zcela zakladnim pudem "matky lvice", ze bych byvala byla schopna i nekoho zabit. Jako fakt. Zpetne hlavne tu PA, co mi porod tak zprasila (pardon) a doktora, kterej musel jasne vedet, jak to dopadne a presto zkousel maleho tahat vexem.
Naproti tomu u ditete cislo dve, ktere se narodilo doma v koupelne, jsem pocitovala zavratne vysky z toho, ze jsem tak dokazala porodit. Vztah mame dodnes takovy zvlastni a az kdyz ji bylo kolem roku, tak jsem zazila nejake intenzivni pocity. Dite cislo tri, narozene opet doma, tentokrate v kuchyni, vplulo do naseho zivota tak nejak mimochodem a tak nejak mimochodem tu je porad. Strasne moc si ji uz od pocatku uzivam a taky to byla laska na prvni pohled.
Se separaci tedy nemam vlastne zadne zkusenosti a diky bohu za to. Myslim, ze na vztahy ma vliv spousta faktoru. Separace je jednim z nich a nechapu, proc situaci jakkoliv ztezovat, kdyz to neni nutne.