Re: Depka jako každý den

Ahoj, dneska na mě dolehl smutek, tak moc se mi stýská a tak moc bych jí tady chtěla mít.
Cítím, jak lidi kolem mě (nemyslím nyní nejbližší rodinu), ti kteří to nezažili, mi v tom už nerozumí, je to pro ně dávno, je to pro ně už něco, k čemu se nechtějí vracet a připadá jim zbytečné se k tomu vracet a trápit se. Nezlobím se na ně, tohle prostě nemohou pochopit, to jen my víme, jak strašně nám pořád chybí i kdyby to bylo mnoho let.
Tak bych jí chtěla vzít do náručí, obejmout, pohladit, chtěla bych jí koupit pod stromeček panenku nebo nádobíčko nebo cokoliv, co by si přála, chtěla bych ji sledovat, jak hltá oblíbené pohádky, jak poznává svět, jak objevuje nové věci. Tak jako to nyní dělá Tomíček a díky za to, že ho mám, ale Milenka tady taky měla být, taky to všechno měla dělat. Nikdy jsem neměla chovat to bezvládné studené těličko, neměla jsem ji nosit hračky a kytičky na hrob. Součástí mého života se staly věci, které by mi ještě nedávno připadaly naprosto absurdní a nepředstavitelné, návštěvy hřbitova, vybírání malé panenky, která by se hodila ven na hrob, přemýšlení, jak na Vánoce vyzdobit hrobeček, to jediné co pro ni ještě mohu udělat. Když nakupuji, přemýšlím, jestli mám doma ještě dost svíček na hrob pro své dítě, takhle to nemělo být, cítím v sobě takovou bezmoc a cítím se s tím dost sama, protože jak jsem psala, nikdo po 3 letech už neočekává, že bych tohle měla cítit, chápou to jen ti, kteří zažili a cítí to samé.