Re: Depka jako každý den

občas sem nakouknu, ale je to smutné čtení, obzvláště když vím jaké to je.....dítě mi neumřelo to ne, ale umřel mi bráška měl 1 a 1/2 roku a já tehdy 14.....měl úraz a při něm se zjistilo, že je vážně nemocný = leukémie a že je to natolik vážné, že mu musí vyměnit všechnu krev v těle, ale první se musí dožít 1 týdne od úrazu, aby bylo možné provést tu výměnu jinak je to moc nebezpečné a riskantní a on se nedožil, umřel 6 den od úrazu jeho srdce nevydrželo......máma se mi tehdy málem zbláznila a táta začal pít.....můj život byl naráz vzhůru nohama, doma byli ještě další 2 sourozenci, ale jeden z nich ležel v nemocnici po úrazu (stal se úraz oběma bratrům....)když nám ho vrátili po měsíci domů neuměl mluvit, neuměl chodit, nepoznával nás......3 leté dítě na úrovni 1/2 ročního miminka....máma nefungovala, byla na práškách a na mě vše zůstalo, domácnost, 2 malé děti......není snad dne kdy jsem si na ten osudný den nevzpoměla a není dne kdy byh si na brášku nevzpoměla, nemáme doma žádnou fotku, táta všechny spálil jinak u nich máma jen seděla a brečela.......zůstává v mých vzpomínkách a je to andílek, kterého žádám každý večer, aby v noci opatroval moje děti, aby nad nimi dohlížel, už je velký dospělý a děti mi vždy ochránil, aspon já v to doufám......

a jak dopadli mí rodiče, máma měla ve svých 43 letech za 6 let od jeho smrti dítě, syna nenahradil toho ztraceného, ale pomohl jim doma oběma přežít.....tak mě napadá, že smutek v sobě se nesmí živit.....je potřeba pro něco žít a jít dál....