Re: Jak se mám s císařem vyrovnat?

Xeno promiň ale plácáš... a jsi zbytečně drsná.... To že se někdo s událostmi (nemluvím teď jen o císaři, ale obecně) vyrovnává hůř než druhej neznamená že je to hned případ pro psychiatra....

Varanka je tři měsíce po porodu, takže krom jiného je ještě plná hormonů. To že cítí selhání to je vcelku běžná záležitost po císaři (už jen proto že do nás ze všech stran okolí hučí o "důležitosti té chvíle", o bondingu, o tom že kdo neporodí dítě přirozeně při svitu svíček, vůni aromat a bez asistencí doktorů připravuje mu do života stres) Tohle všechno je jeden velkej nesmysl. Zrovna tak jako matka která nekojí tak "selhala a nedělá pro své dítě to nejlepší"...

Ano, mám za sebou sekci po 18-ti hodinách na sále pro nepostupující porod, vyčerpání rodičky a zhoršení ozev plodu.. A ANO cítila jsem několik měsíců bezmoc sama nad sebou, litovala jsem se, nadávala jsem si že jsem NESCHOPNÁ PORODIT VLASTNÍ DÍTĚ. A ten porod ve mě zanechal tak "hlubokou" stopu že jsem půl roku tvrdila že naše Bára zůstane jedináčkem!!! Ten pocit nešel z hlavy vymazat "na povel" a ani kdyby mi milion lidí na diskuzi řeklo že se zabývám kravinama a jsem zralá pro psychouše, že mám být ráda za zdravou hodnou dceru, tak ze mě nevymizel. Vyprchalo to samo... asi po třičtvrtě roce už jsme přemýšleli o druhém potomkovi. Je potřeba se s tím poprat, nepoddávat se tomu, ale tři měsíce po porodu je ta rána ještě dost čerstvá na takový hudrování že Varanka je vlastně úplně "blbá".

Za dva měsíce bude Báře pět let, mezitím jsem porodila dva kluky o kilo těžší než byla Bára přirozeně (ale jak jsem se celé těhotenství bála že to "opět skončí sekcí" to pochopí jen ten kdo to zažil) a dokážu se tomu "jak jsem byla hloupá" už smát a dělat si legraci z toho že tříkilové dítě šlo sekcí a kluci čtyřikiladvacet šli normálně... ale tehdy mi do ejchuchů nebylo