Re: Umírá mi máma

Václavko, upřímnou soustrast. Je mi to moc líto, hlavně to, jak prožíváš ten konec. U nás to taky nebylo až tak očekávané, i když jsme samo věděli, že nemoc je vážná, ale chyběl mezičlánek terminálně nemocného člověka, takže když t. odjížděl na dovyšetření a léčebný výkon jako plně chodící, samostatný, při chuti, byl schopen myšlenkových operací a den před koncem ještě pomáhal po telefonu vést firmu, tak najednou poslední výdech.
Rozloučit jsme se teda stihli. A to jen díky švagrovce, která informovala manžela o vážnosti stavu a taky manžel to poznal s každým zhoršujícím se telef. hovorem. Muž pro jel do školy, malou jsme neměli kam dát, takže jela s náma. Stihli jsme to. Byly to těžké chvíle, ale jsem za ně ráda.
Ty se netrap, nemohlas to vědět...U nás to byla náhoda či štěstí. Taky jsme půl roku předem nemohli sedět stále "doma" čekat... že už....