Re: Co si počít s tchýní aneb jsem taky taková?

Annaham, já se v tom plácám, a to jsi skoro dvakrát starší než já, takže asi nemám dost zkušeností - ale pár postřehů snad ano:

1. Nejhorší jsou slabý místa z dětství - fakt se těžko povznáší nad tyhle křivdy a bolí mě, že mi rodiče nevěří, že to bolí.

2. Docela se osvědčilo si při komunikaci počkat a zkusit si představit, že dotyčný není rodič/tchán, ale někdo cizí, a jak bych to teda řekla někomu cizímu dost jasně a přitom dost slušně.

3. Mí rodiče i tcháni mají charakterové vady. Já taky. Nedá se s tím nic dělat, ale nějak vyjít musíme.

4. Ty charakterové vady jsou docela viditelné někomu, kdo je blíže zná, tudíž nemá cenu se tvářit, že to tak není. Není ovšem uctivé to vytahovat před lidma, co je tak neznají. Vice versa.

5. Mají špatné vlastnosti a udělali spoustu špatných rozhodnutí. Já taky. Odpustit znamená vykročit dopředu. Neznamená to tvrdit, že ty chyby neexistují.

6. Už s nima řadu let nežiju. Není údělem člověka přizpůsobovat se rodičům, ale je potřeba se postavit na vlastní nohy. To, na čem mi záleží, si chci bránit i proti nim. Já jim nechci brát to, co považují za důležité oni. Pokud se neshodneme, škoda, je třeba se podřídit rozhodnutí toho, čí oblast to je. Tzn. moje a manželovo je rozhodování o práci, o výchově dětí, o tom, jak sladíme vzájemné priority - a rodičům z obou stran předkládáme výsledek. Pokud ho nechtějí přijmout, nemusí, ale my se nebudeme přizpůsobovat ve věcech, které jsou pro nás zásadní. Naopak se nebudeme montovat do života jim.

7. Pokud kdokoli (mladý, starý, malý...) chce něco, na co sám nestačí, může dostat jen to, na co stačí oslovený. Např. kdyby tchýně chtěla, abych zvedla a přenesla balvan, nemohu, bez ohledu na to, jestli se urazí nebo jí to bude mrzet nebo jestli si myslí, že je to mou povinností... Když chce mít někdo vyčištěnou střechu a sám na to nemá síly, tak se holt musí přizpůsobit. Pokud naschvál tahá otce od rodiny, vyfás by ode mě ty hasiče, co by ho sundavali. Sorry. Jak se do lesa volá...

8. Moji rodiče se ani jednou s radami do závažných životních situací netrefili. Špatně radili školu, místo k bydlení i to, jestli mi s partnerem bude dobře. Nezlobím se, ale řídit se jimi nemohu, ublížila bych si dost vážně. Oni se za měsíc vybrblali a byl pokoj.

Celý to je asi ne o věku, ale o upřímnosti a schopnosti uznat svobodu bližního, ať už je to rodič nebo potomek. Zní to jednoduše, ale nedaří se mi v tom celej život. A svoboda znamená vlastní zodpovědnost a dá docela fušku. Soužití s druhejma lidma zase znamená, že bude platit, co se dohodlo. Jinak prostě nehraju, nemůžu.