Re: jízlivá tchyně

Jako to je jasný. Taky to tak říkáme. Ale ona nás zásadně, jako rodinu oslovuje příjmením. Např. "Vomáčkovi, pojdte... ." "Přijedou k nám Vomáčkovi." Porstě to takhle dělala vždycky. Jenže ona je jak, psala tuhle zakladatelka, taková patriotka na svojí rodinu. Já jsem z rozvedené rodiny a kdysi řekla, když jsme spolu s mužem začali chodit, že my z rozvrácených rodin nevíme co to je rodinný život a že doufá, že si budu vážit toho co mám. Ted´ se ale rozvedla její dcérenka a to byla hodné krutá rána osudu. Od té doby jsme my, teda především já a naše děti p´ˇrestali exsistovat a vše se točí jen kolem dcerenky a vnučky. Mě je to jakože jedno, ani mi to nevadí kuli dětem, páč oni k nim nikdy nějakou zvláštní náklonost neměli, ale mrzí mě to za manžela. Moje máma ho taky nemá ráda i když ted´ co máme děti a ještě jsme se ted´ nově přestěhovali do Čech, tak svoje chování rapidně změnila. Ale u ní je to myslím otázka času. Ale umí se chovat slušně a když jí něco sere, tak to řekne a né že fňuká do telefonu, že má trápení, ale nesmí to říci, páč nechce nikomu dělat zle, to ona si raději nechá ubližovat, tak se obětuje, chuděra.

Ale píši to jen, že aby zakladatelka věděla, že takhle sarýho psa prostě novým kouskum stejné nenaučíš a jediné co se dá, je s tím vyrovnat a přecházet.Taky jsem chvíli chtěla být oblíbená, ale někdo, kdo mě nedokáže oslovit jinak než "Petŕíčkova manželka, nebo snacha" mě vážně nestojí za trhání si žil.