Re: Zdravim po sto letech

Ahojky...no on to bude mít asi z toho stresu okolo mě...už sem překonala nejhorší období...ale někdy přece jen se k tomu vracim nevědomky...at je to pláč, kterej mě kolikrat zklátí z ničeho nic..ale to si pak vymyšlim a říkam mu po chvilce co se uklidnim, že brečim štestim...a taky kolikrat se zapomenu zamknout ve sprse a on tam prijde a vidi "nasledky nemoci"...na jedny diskuzi sem ted četla nazor,ze to muze byt z toho ze se boji ze mu umru a neumi si s tim poradit a proto to v nem vyvolava takovy chovani..s tim moc nesouhlasim...neznal vaznost nemoci, a nikdy mu nikdo ani nerekl ze je tu sebemensi moznost neuspechu...spis naopak mu v okoli vsichni rikali, ze mamince neni dobre, ale ze to bude brzo dobry...nejvetsi hruza pro nej byly ty vlasy...z vlasu pod zadek sem byla ze dne na den lebkounek...malej se v ty dobe zacal pokavat...ale uz je to skoro dva roky (v prosinci 2009) mi to oznamili..a chovani se jen a jen zhoršuje...je mi jasny, ze fyzicky tresty se nemaji, ale kolikrat sem tak vycerpana a "ujedu"...ted řešíme šíleny ječení ve školce, dostal předevčírem přes pusu a od ty doby nezaječel...ale otazka jak dlouho si to bude pamatovat....