Re: Mám podezření na Aspergerův syndrom u syna

Pawlo, no toho je docela hodně. Pročítám si jednu knížku o AS a skoro u každé kapitoly si říkám "aha". Já jsem už od narození měla velké problémy s jídlem. Nakonec jsem prý byla schopna pít z lahve jen na jednom místě v bytě a nesměla vrznout ani podlaha, pak bylo hned po krmení. Ven a na písek jsme se příliš nedostaly (s mámou ) Pamatuji si, že když jsem byla už větší, tak bych bývala jedla, ale hrozně jsem se bála jejich pochvaly. Tak jsem radši nejedla dál.
Hrozně jsem se těšila do školky na děti. Jenže když jsem tam přišla, tak to nějak nefungovalo, neuměla jsem se s nimi bavit. Tohle znám z vyprávění. Já si pamatuji až školu, kde mě vždycky každý nějak napálil nebo se mi smáli. Byla jsem takový trochu samotář, ale s tím, že jsem po tom kontaktu toužila. Jsou to střípky, třeba si pamatuju, jak mi paní učitelka dala za úkol hlídat, když šla na záchod nebo nevím, proč vlastně jsem to udělala, ale měla jsem notýsek, dokonale nakreslený, kam jsem všem psala černé puntíky a pochvaly, a nějak jsem i rozdělovala, kdy kdo bude číst nahlas.
Nutila jsem děti na zahradě, aby běhaly s klackem v kalhotech jakože ocas veverky. Z pohledu mámy jsem byla hrozně otravná a děti kvůli tomu i přestávaly chodit k nám. Z mého pohledu jsem měla prostě vymyšlenou hru a nikdo ji nechtěl hrát nebo mi ji kazil.
Už jako malé dítě jsem si prý v klidu hrála sama v postýlce, zatímco si máma mohla odpočinout. Jako větší jsem si také hodně sama hrála v pokojíčku. Hračky mi jednou máma srovnala do poliček, aby každá měla své místo. Prý mi to hodně ulevilo, že mám přehled a od té doby jsem si je tam rovnala sama. Dost mě štvalo, že ostatní děti mi je nevrací na ta místa, nechápala jsem proč.
Rodiče mi jednou jako překvapení přestavěli pokojíček, zatímco jsem byla na školce/škole v přírodě. Tak jsem brečela, že to udělali, že to museli vrátit.
Jednou na prázdninách jsem si hrozně chtěla odvézt morče. Tak jsem cestou domů brečela, až rodiče řekli, že příští rok. Zavedla jsem si malý kalendář a odškrtávala dny. Jenže jsem to nikomu neřekla a morče už za prá měsíců měl samozřejmě někdo jiný. Bylo mi to velice líto, protože mi to přece slíbili. Vůbec jsem dost trvala na slibech, dávaly mi takovou jako jistotu, že to tak bude. Všimla jsem si pak, že v jiných rodinách to tak nehrotili.
Nikdy jsem při hře nepodváděla. Absolutně jsem nechápala, proč to někteří dělají, když se tím ta hra zkazí.
Abych pokročila, jinak to bude šíleně dlouhé Prostě ve škole se mi už tak chabé sebevědomí snížilo na minimum, s dětmi jsem si nerozuměla. Pak se to zlepšilo na gymplu, když jsem si našla přítele. A seznámila jsem se s ním tak, že mi máma řekla přesný postup, co mu mám říct a ono to zabralo. Ten mě pak seznámil se svými kamarády, které mám doteď.
Mimichodem mi to přineslo i problém v sexuální oblasti. Měla jsem dost sex. partnerů, ale ani jednomu jsem se nedotkla přirození, protože jsem se bála, že nevím, jak se to dělá a že on to pozná, že to nevím.
Dodnes mám fobii z telefonování. Jsem schopna jakž takž někam zavolat a vyřídit, ale když mi řeknou, ať zavolám za chvíli, tak se stydím, že se na to někdy i vykašlu.
Měla jsem docela problémy s úklidem. Moje představa byla tak dokonalá, že jsem se jí nikdy nemohla přiblížit. Tak jsem radši žila v bordelu, protože nemělo cenu se pokoušet začít. V dětství jsem měla doma za úkol před vánoci uklízet takovou vitrínu. Trvalo mi to i tři dni, ale byla dokonale vyleštěná. Kuchyň jsem uklidit nezvládla, neb jsem se zasekla u rovnání párátek na jednohubky podle barev. To se mi už podařilo překonat.
Mám takovéto "neschopnost téma opustit", když mě něco zaujme. Lezu s tím na nervy, ale prostě mi to nedá, abych o tom nemluvila.
No, nevím, jestli jsem ti pomohla. Ale když já jakoby žiju s tím, že se v některých situacích neumím chovat (ale teď, co jsem matka a mám manžela, je to mnohem lepší), ale nepřijde mi to divné. Vlastně si celý život myslím, že jsem nemožná a neschopná a ostatní to umí.