Re: Prosím poraďte s jídlem u 7 a půl měsíčního...

1. 2 Význam vztahu mezi matkou a dítětem v raném dětství

Prvotní a nejdůležitější osobou, se kterou se novorozené dítě v prvních měsících svého života setkává, je jeho matka. Ta je tím základním pojítkem dítěte s okolním světem a zároveň je také nejbližší osobou, která mu poskytuje pocit bezpečí a lásky.
Na druhou stranu, jak poznamenává Matějček (1986), není důležité zda se jedná ve skutečnosti o vlastní matku, otce, babičku či jiného vychovatele. Jde zde především o pravého dárce citové jistoty, bezpečí a známosti; dítě tak může považovat za matku tu osobu, která se k němu mateřsky chová a která o něj láskyplně pečuje. Z toho vyplývá, že není podmínkou pro utváření citového vztahu existence matky, avšak ve většině případů představuje právě matka tuto primární osobu. V následujícím textu se zabývám vztahem mezi matkou a dítětem, ale z výše uvedených skutečností upozorňuji na to, že se striktně nemusí jednat přímo o matku, ale o kteroukoliv s láskou pečující osobu.
Podle Reného Spitze (cit. dle Langmeier, Krejčířová, 2000), který se zabýval utvářením raných sociálních vztahů dítěte k lidem, představuje právě sedmý měsíc věku dítěte počátek tzv. stádia objektu, kdy dítě již rozlišuje mezi známou a cizí tváří, začíná dávat najevo úzkost při odloučení od známé osoby i strach z cizích lidí. Do té doby sice dítě rozlišuje okolní objekty, ale stále si nevytváří trvalejší vztah k určité osobě. Po sedmém měsíci věku dítěte se tak vytváří pevný vztah dítěte k matce, což se projevuje zejména při odloučení matky od dítěte – tzv. separační úzkost (cit. dle Langmeier, Krejčířová, 2000).
Anglický tým Robertson – Bowlby odlišil tři typické fáze v chování dětí ve věku od 18 až 24 měsíců odloučených od matky a umístěných v neosobním ústavu (cit. dle Matějček, 1964). První fázi označili za protest, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a čeká na základě své předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat. Druhá fáze, kdy dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti, je označena za fázi zoufalosti. Poslední fázi autoři označují za fázi odpoutání se od matky (tzv. detachement), kdy dítě potlačí své city k matce a buď se připoutá k někomu, kdo o něj pečuje nebo ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci (cit. dle Matějček, 1964).
Projevy separační úzkosti a strach z cizích lidí je třeba považovat za znak normálního emočního vývoje dítěte (Langmeier, Krejčířová, 2000). Autoři upozorňují na fakt, že separační úzkost a strach z cizích lidí nejsou tak absolutními jevy, naopak se může u dětí projevovat opačná tendence při odloučení matky. K tomu dodávají, že vždy záleží na tom, zda je dítě pasivně vystaveno situaci odloučení, nebo může samo tuto situaci aktivně ovládat. Pak jsou totiž reakce na tato odloučení odlišné – při pasivním odloučení, kdy je dítě odebráno matce a musí zůstat s lidmi cizími (např. hospitalizace), je vysoká pravděpodobnost výskytu separační úzkosti oproti situaci, kterou dítě může aktivně ovládat.
Dle Langmeiera a Krejčířové (2000) je právě problematika separační úzkosti vodítkem pro identifikaci navázání trvalého vztahu dítěte k jedné osobě a tím předpokladu uspokojování základní psychické potřeby – potřeby životní jistoty. Pokud však dítě bylo v průběhu sedmi měsíců po narození odloženo do ústavního zařízení (kojeneckého ústavu), nedostalo možnost navázat v budoucnu takový vztah. Proto, jak autoři uvádějí, ústavní děti, které neměly šanci navázat specifický vztah k jedné osobě v raném dětství, nevykazují emotivní reakce na separaci či na strach z cizích lidí. To však vyvrací Matějček (1964), který upozorňuje na to, že se separační reakce objevuje nejen u odloučení dítěte od matky, ale také u přechodu dítěte z jednoho ústavu do druhého, jakožto reakce na vytržení dítěte z celého komplexu současných životních podmínek. „U těchto dětí nelze předpokládat všeobecně zvlášť intenzívní citový vztah k nějaké mateřské náhradě – přesto bývají reakce na přemístění do nového ústavu často velmi výrazné a dramatické, přetrvávají někdy velmi dlouho a jejich symptomatologie se shoduje v mnohém se separační reakcí“ (Matějček, 1964, s.79). Jde zejména o situaci, kdy dítě opouští kojenecký ústav a přechází do dalšího ústavního zařízení. Přes tyto poznatky o separačních reakcích při změně životních podmínek je však nejzávažnější příčinou separační úzkosti, která v důsledku způsobuje trauma, především ztráta afektivních potřeb dítěte (jistoty, opory), vázaných na stálou osobu, a teprve v druhé řadě na stálé prostředí a stálý režim (Matějček, 1964).
Těžkou formou reakce na separaci dítěte od matky se stává tzv. anaklitická deprese, kterou popsal Spitz a Wolfová (cit. dle Matějček, 1964). Podle autorů je také anaklitická deprese vázána na přerušení sociálních vztahů dítěte – tj. vztahů opory a závislosti na matce. Právě u dětí, u nichž se vyskytuje silná citová vazba k matce a následně dojde k separaci, dochází k tomuto specifickému typu separační úzkosti, který je doprovázen naprostou apatií, autistickými tendencemi a smutkem. Symptomy anaklitické deprese, jakožto těžkého narušení vztahu dítěte ke světu, popisují jiní autoři (Dörner, Plog, 1999) jako poruchy příjmu potravy, problémy se zažíváním, poruchy spánku, excesivní sání, neutišitelný křik, letargie, postupný psychický a tělesný úpadek.
Jedná se tedy o útlumovou formu, která může být mnohdy v ústavním prostředí nepovšimnuta, neboť nepůsobí takové obtíže v kolektivní výchově na rozdíl od formy tzv.“aktivního protestu“, jakožto také reakce na separaci (Matějček, 1964). Dítě po prožití těchto separačních reakcí, pokud se vrátí zpět do rodiny, či dojde v ústavu k pevnému připoutání na jednu pečující osobu, již nedokáže navázat ve svém vývoji tam, kde před odloučením přestalo. Matějček (1964) je přesvědčen, že mezidobí patologického stavu dítěte nejen pozdrží jeho psychický vývoj, ale dítě také zapomene to, co již znalo a co nemá možnost si v novém prostředí oživit či uplatnit. Pokud dítě odloučené od matky v dalších momentech svého života nenaváže pevný (ve smyslu citového a vřelého) vztah s náhradní osobou, stávají se tyto traumatické prožitky skutečným narušením trvalé schopnosti dítěte navazovat mezilidské vztahy – dochází zde ke skutečné deprivaci.