Re: Koho obdivujete a koho neobdivujete na Rodině.cz

Zprvu to vypadalo jako odlehčená diskuse, ale bohužel jsem ji přečetla celou.

Je mi strašně, když si představím, jak Ti musí být, a když si vzpomenu na svou občasnou úzkost v těhotenství, že by to mohlo takto dopadnout.

Stalo se to mé babičce (teta je z dvojčat a přišla o brášku). Jenže před 60 lety moc šancí nebylo a je to už "promlčené."
Jenže když se totéž stalo jedné z mých dobrých kamarádek, i mně se převrátilo vidění světa.
Pořád slyším, jak mi nedávno říkala, že první rok její holčičky téměř zapomněla, vytěsnila ho, má jen minimum fotek...

Ale když někomu zbyde prázdná náruč, je to ještě děsivější...

Reakce lidí i těch nejbližších bývají různé - lidi uvádí podobné hrůzy do rozpaků a nejistoty a s těmito pocity se každý vyrovnává po svém. U těch nejbližších je to paradoxně horší a mohou z toho plynout mnohá nedorozumění, protože i jim se navždy převrátil svět a pohled na blízkého člověka, kterého stihlo neštěstí.
A protože ten, koho se tragédie týká přímo, zas většinou nechce (vědomě či podvědomě) svým žalem ubližovat druhým, vzniká tak bludný kruh.

Věřím však, že je potřeba tohle motání se v kruhu, narážení na stěny a neschopnost se prokopat ven.
Nejprve si v sobě musí člověk všechno srovnat, projít si všemi fázemi přijetí té hrůzy (stejně tak jeho okolí) a teprve po kratší či delší době může postupně vylézat z kruhu.

Už to nikdy nebude jako dřív, ale vyhrabeš se z toho - moc Ti držím palce, ať začneš Ty i Tví nejbližší vylézat z kruhu co nejdřív