Re: Jít za prací, nebo nechat dítě co nejblíž otci?

Dost jsem nad tím přemýšlela, i nad komentáři zde. Vychází mi z toho následující:
Jistotu, že se otec bude synovi vždy věnovat, nemám a nikdy mít nebudu. Člověk, který ho 3 roky zapíral a dodnes ho neukázal vlastní matce, člověk, který před mýma očima lhal o našem vztahu před soudcem, pro mě nikdy nebude důvěryhodný. Jsem ráda, že jim to se synem teď jde, ale nemůžu tomu přizpůsobit svůj celý život. Bývalý partner si na mě pořád dělá nároky, asi by byl oheň na střeše, kdybych si někoho našla. Na druhou stranu kdyby dostal pracovní nabídku on, tak by nejspíš šel.
V současném zaměstnání jsem frustrovaná a vím, že tam na vždy ani zůstat nemůžu, protože bych se profesně odrovnala. Nejde jen o kariérní postup, ale i o konkurenceschopnost na trhu práce, která bude klesat, pokud zůstanu na jednom místě moc dlouho. Jako samoživitelka si nemůžu dovolit riskovat, ani nechávat věc náhodě. Tatínek přispívá, ale zabezpečit v případě ztráty zaměstnání by nás nedokázal.
Kromě práce mám neshody i s partnerem, na syna to vliv nemá přímo, ale ovlivňuje to mou psychiku, takže nepřímo i jeho. Takže když se vymaním z jeho vlivu, bude to pro nás lepší.
Navíc si myslím, že je lepší odejít dřív, než později. Takhle je to jen prodlužování agonie.
Znovu jsem to s otcem řešila a řekl mi, že to nechá zcela na mně. Což mě i trochu ranilo, myslela jsem, že mu na synovi záleží víc.. Kdyby zaujal jiný postoj, hledala bych usilovně i jiné varianty. Takhle to ale vypadá docela jednoznačně.