Re: Nevlastní syn

Čtu to průběžně... Blbé, na pytel... Bohužel především v tom, že namáš v partnerovi ani ždibet zastání a bydlet s ním musíš...
Zažila jsem slabý odvárek z toho, co píšeš, ale stálo mě to dost nervů taky. Ale my jsme do sebe ještě nebyli úplně zaháčkovaní, já mohla kdykoli odejít a často jsem taky odcházela, když mi to rostlo přes hlavu.
Synáček na první pohled slaďoučkej nevinnej andělíček, ale z druhé strany pěknej hajzlík, na proplesknutí... a tatínek mu taky lezl kamsi, až to nebylo hezký.
Stálo mě to milión hodin rozhovorů s tatínkem, spoustu hádek, několi velmi vypjatých situací a postupně se to lepší. Hodně se změnil přístup táty, díky bohu za to. Ale i můj. Došlo mi, že chlapec je vlastně dost nešťastný, těžce nese, že rodiče spolu nežijí, mě bere jako vetřelece, který si nárokuje jeho tátu.
Co jsem mohla, společně trávenému času se všemi dětmi jsem se vyhýbala, jako čert kříži. Ale když jsem mohla, brávala jsem si občas kluka stanou, na chviličku, na nějakou malou činnost, kterou jsme mohli dělat sami spolu jen dva. Třeba mi pomáhal při vaření. Nebo při nějaké práci. Nebo já mu pomáhala se cvičením. Zjistila jsem, že bez tatínka za zády není takovej machírek.