Re: Jak to dopadlo...

Tatramelko, už po tvém prvním příspěvku jsem měla divný pocit. Nakonec jsem se ujistila, že byl oprávněný. Paní tě nechtěla drahými dary trumfovat, uplácet, či si tě k něčemu zavazovat. Zkrátka šlo jen o projevy sympatií a vděčnosti, které každý z nás dává najevo jinak. Jsou prostě lidi, kteří se v roli darujících cítí o 100% lépe, než v roli obdarovávaných. Chyba byla od začátku na tobě, že jsi hned nepopsala své rozporuplné pocity a neuvedla věci na pravou míru.
Odmítat zabalené dárky.... no, nevím.

Nikdy jsem nepochopila myšlení lidí, kteří dostanou drahý dárek a už jim v hlavě šrotuje, že budou muset dar oplatit stejnou měrou. Zažila jsem obě role a nemám problém se v nich cítit bez provinění.
Jednou přišli na nečekanou návštěvu lidi, které jsem domů předtím nikdy nepozvala a donesli dar v hodnotě jednoho slušného měsíčního platu. Podotýkám, že jsme nic neslavili. Uvařila jsem jim kafe a výčitky, či pomyšlení na revanš jsem rozhodně neměla.
Známé jsem dala x věcí. Poděkovala mi a život šel dál. Vím, že za rok vydělá to, co já za měsíc a že mi k Vánocům vyrobí něco, co bych já sama rukama nikdy neudělala. Do rozpaků jsem ji nepřivedla . Kdybych nechtěla, či na dárky neměla peníze, nebudu jí nic dávat, ne? Obě známe své finanční možnosti a víme, že se dárky netrumfujeme, jen si děláme radost v mezích našich možností a schopností.

Tady na Rodině jsem taky chtěla udělat radost někomu, koho vůbec osobně neznám.
Ta žena bohužel začala komunikovat s jinými lidmi, dělala si z nich tlumočníka a oni mi následně psali, jak by si pomoc představovala. Nechápala jsem, proč mi ona sama nenapíše na mail a ostatním říká, že nemá čas, což ovšem nekorespondovalo s tím, že s nimi čas na komunikaci měla.
Nakonec jsem udělala radost někomu jinému, kdo asi pomoc potřeboval akutněji.

Z toho mi vyplývá, že je umění dárky s láskou dávat i s láskou přijímat.