Re: Vztah se schizofrenikem

Jak to tady dnes dočítám, koukám, že se některé názory hodně různí...ale i tak vám všem děkuji. Jen bych to možná upřesnila, u partnera nikdy nedocházelo k žádným agresivním projevům, napadání druhých...projevovalo se to spíš uzavřením do sebe a vlastního světa, úzkostmi. Jenže je to přesně o tom, že člověk neví, co bude dál. Nemusí být nic a zas na druhou stranu ten jeho stav se může rapidně zhoršit.
Tohle je pro mě asi to nejtěžší rozhodnutí, před které jsem se kdy v životě dostala. Odepsat ho "jen" kvůli diagnóze na papíru? Tak nějak cítím, že by to ode mě bylo poměrně sobecké. Vím, že kdyby se tahle nemoc u něj projevila až po svatbě, rozhodně bych u něj neutekla.
Co se týče rodiny, nedovedu si představit, že bych zůstala bezdětná. Asi ani nemám takový problém s dědičností jako s tím, že nevím, jestli ho to nějak nepoznamená (přijde o svůj klid). Zas na druhou stranu, on sám děti moc chce - nemyslím, že kvůli tomu, abych mu neutekla, spíš už není nejmladší (37) a všichni jeho kamarádi a sourozenci své děti už dávno mají. A úplně na něm vidím, jak je mu to líto. Ale je otázka, až to skutečně přijde, jestli to skutečně ustojí. Pokud ano, bude bezesporu výborný táta, ale pokud ne, nevím, jestli jsem natolik silná, abych to zvládla všechno sama...