Re: Odcizení

Odpovídám všem. Děkuju za podněty.
Není to ztráta jiskřiček, ale ztráta pohledu na něj jako na muže, se kterým mohu něco sdílet.
Příklad. Pět let let zpět, píchla jsem kolo. Volám mu, měli jsme dvě auta, s prosbou o pomoc. "Jsem na volejbale, rušíš mě, schválně?" Přijel mi pomoct švagr, za chvilku hotovo.
Měla jsem radost z písničky, nějaká hitovka, nejsem fajnšmekr. "To je hrůza! Jak se ti to může líbit?"
Od té doby se hodně posunul, určitě by mu strašně vadilo, co za blbosti zmiňuju, ale toto pořád vnímám jako jeho vnitřek, nechci za ním chodit ani s trápením ani s radostí. A postupem let se vyvinulo toto, co je k životu, ale štěstí pociťuju víc o samotě.

Právě že děti. Ona to není žádná Itálie, jsme všichni celkem inteligentní lidi a občas si večer vyprávíme, jak on byl na volejbale a já zase někde rajzovala po výletech, a děti to ví, že to není skvělé, ale jako že se to snažíme zvládat.

Vede mě to k tomu dělat hodně věcí sama, někam jet nebo něco zorganizovat, Naučilo mě to opravdu samostatnosti a užívat si samotu. V létě jsem jezdila celý měsíc sama autem po Evropě. Pro okolí jsem kvůli tomu za děsnou hrdinku cestovatelku nekonvenční, sklidila jsem respekt a obdiv. Ale že je to vlastně trápení a únik, to se těžko dodává. (I když je to asi všem jasné.) Trápení a únik přetransformované do něčeho hezkého.

Sex bych klidně (možná :) několik let oželela, to není teď moje hlavní motivace, ale jeho ano. Hledám jiné věci.