Re: Odcizení

Asi jsem byla těsně před tou hranicí. Různé okolnosti, těžko popsat vše. Stálé brblání, přestával se mnou mluvit i odpovídat mi, byl pořád protivný na dítě, v podstatě jsme spolu přestali mluvit. Moje dřívější pokusy o vyříkání bral jako útok. Došla jsem k tomu, že je sice hezké, že nosí domů peníze, nebije mě a v praktických věcech funguje, ale že v tomhle já žít nemůžu. Nikoho v záloze nemám, kdybychom se rozešli. Finančně bych to zvládla, ale nemyslím, že bych snadno navázala nový vztah. Ujasnila jsem si, že tomu dám čas - je to můj muž a otec mého dítěte, zaslouží si to. Hodlala jsem mu to sdělit, po dovolené, aby věděl, že se něco vážného děje.

Na dovolené jsme se pohádali, jak už jsem to moc nehodlala řešit, byla jsem naštvaná, ale slovně úsporná. A stal se zázrak, asi to pochopil, chování se otočilo o 180 stupňů. Jsem za to strašně vděčná, s úžasem sleduju, jak umí být milý, už jsem to úplně zapomněla. Třeba mu to nevydrží, ale jsem strašně ráda, že to můžu zažít, tohle jsem vážně nečekala.