Re: Dobročinnost versus rodina

Ruth, přidám malou zkušenost z rodiny, kde to takto fungovalo. Otec velmi úspěšný lékař, matka vědecká pracovnice ve výzkumu, oba velmi atraktivní koníčky, oba velmi činní v jakékoli dobrovolnické a jiné činnosti. My děti jsme dopodrobna znali nejrůznější aspekty jejich práce a všech dalších problémů a činností, jimž se věnovali, v rámci dobrovolnictví si u nás potřební podávali dveře (od toho, že si přišli popovídat, po to, že u nás dočasně bydleli, zařizovalo se jim léčení až po nevím co dalšího). Jediným problémem bylo, že my děti jsme nikoho nezajímaly. Za celé dětství bych spočítala na prstech jedné ruky, kdy jsme byli na výletě, kdy se dělalo cokoli, co by bavilo a těšilo nás. Zato si přesně pamatuji každodenní seznamy práce, kterou jsme měly udělat, abychom "se nenudily". Buď jsme byly samy, nebo s cizími lidmi. Pokud jsme měly jakékoli potíže, byl obrovský kravál, protože jsme k ničemu a jen "přidáváme" problémy. Nevíš, co bychom za to daly, kdybychom měly doma tátu úředníka, který s námi zajde kamkoli. Dodnes nemám ráda, když mě potkávají lidé, kteří mi vysvětlují, jak úžasné osobnosti byli naši rodiče. Jo, táta si taky zařizoval cestu na misi - nebyla za tím výjimečnost, ale milenka. Takže bych nepaušalizovala ani na jednu stranu. Nejsem vůbec pro prostřednost, hnití bez zájmů a ambic u televize nebo v plytkých zábavách, ale pokud vyšší zájmy naprosto vytěsní život rodiny, nebo pokud slouží jako zástěrka a únik z toho "všedního, nepohodlného, obyčejného", pak je něco špatně. Člověk je za své partnerství i děti zodpovědný - a když už si je jednou pořídil, není možné s nimi při dalších rozhodnutích nepočítat a automaticky si nárokovat jejich maximální potlačování vlastních zájmů a potřeb. Nakonec dobře vychovat své děti je kus umění a odříkání - a není to vůbec malý počin.