Re: Nechuť k psaní

Kotrmelko, já si netroufnu radit. Maximálně můžu napsat, jak jsem to v naší DŠ dělala já.
Jeden ze synů nám teď v dospělosti ukazuje, kam ho zavedl styl výchovy Nebudeme ho nutit. Je to pro nás velké ponaučení.

DŠ jsem začala dělat s tím, že bude trvat do té doby, pokud bude bavit mne i syna. Tohle jsme si doma všichni slíbili a hned na začátku si nastavili pravidla, přes která vlak nejel. Neměla jsem kapacitu se se synem dohadovat, přemlouvat ho, či prosit, aby dělal něco, co je jeho povinnost. Kdo z nás nemá x povinností, které by nejraději vypustil a šel se věnovat něčemu jinému?

Jako velký přínos vidím, že mohl navštívit školu a účastnit se výuky. Díky tomu měl dobré srovnání a opravdu si mohl vybrat, zda chce bojkotovat DŠ a tím pádem zasednout se svými vrstevníky do lavic. Ne, školou jsem mu nevyhrožovala. Měl na výběr. Mohl vstávat denně v 6 hodin a jezdit víc než hodinu do školy. Nikdo by se ho neptal, kterým předmětem chce začít, na jaké téma chce psát, co bude ten den číst, kdy si chce udělat přestávku, co ho konkrétně zajímá a co chce probrat víc do hloubky..... Místo dvou hodin by ve škole seděl hodin šest a poté měl ještě domácí úkoly.

Pamatuju si, jak přišel ze školy a vypadal, jako by složil vlak s uhlím. On, který neusne před 23 hodinou, zalehl v 15 hodin zcela vyčerpán. Na dotaz, co se ve škole nového dozvěděl, následovala odpověď -NIC!
Jo, líbily se mu přestávky a se spolužáky si padl do oka, jenže.... Školu vyhodnotil jako přehlídku ztraceného času, ranní vstávání jako opruz a styl výuky označil za nudný.
Také díky návštěvě školy pochopil, že DŠ je těžký nadstandard a je jen na něm, zda ho bude užívat. Věděl, že v momentě, kdy jej začne zneužívat, tak končí a nastupuje do školy.
Dokázala jsem pochopit, že v konkrétní den se mu psát, nebo číst nechce. V horizontu týdne ale bylo jasné, jaký je plán a co musíme udělat, abychom se na konci měsíce nechytali za hlavu. Byli jsme oba v pohodě hlavně díky tomu, že jsme nic nedoháněli na poslední chvíli a naopak si mohli vychutnat volno v momentě, kdy bylo jasné, že nás nic netlačí a jsme v učivu napřed.
Domácí škola je pro mne z kategorie V.I.P. Musela jsem se osobně mnoha věcí vzdát, abych ji mohla synovi poskytnout. Svým způsobem je to v mém případě oběť, ale člověk musí vidět, že dává smysl. Především si toho musí být vědomi oba zůčastnění - učitel i žák.