Upálena za živa

z knihy Souad, Upálena za živa

Souad vyrůstala v jordánské vesnici, kde panují doslova středověké poměry. Ženy platí za méně néž dobytek, jsou denně bity pra sebemenší maličkost, némají nárok na vlastní názor, na vzdělání, na jediné slovo. Mohou pouze sloužit a být absolutně poslušné: A pokud se jen podívají na cizího muže, vyřknou nad sebou ortel smrti.

Souad tento řád porušila: zamilovala se. Její štěstí ušak netrvalo dlouho, a když otěhotněla, mladík ji opustil. Dívka těhotenství tajila, protože věděla, co ji čeká. Sama zažila, jak byla z důvodu „cti" zavražděna její sestra.
xxxxxxxxxxxx

Kde je zmizelá sestra, které říkám Hanan?"

Jsem doma, slyším křik a potom vidím sestru Hanan sedět na zemi, jak mává rukama a škube nohama, a bratra Assada, který se nad ní sklání s rozpaženýma rukama. Škrtí ji telefonní šňůrou. Vzpomínám si na tu scénu, jako bych ji prožila včera. Lepím se ke zdi, chtěla bych do ní vstoupit, zmizet. Jsem s dvěma malými sestřičkami, stojím před nimi, abych je chránila. Držím je za vlasy, aby se nehýbaly. Assad nás určitě musel vidět nebo mě slyšel přicházet, protože křičí: „Rúchi! Rúchi! Zmiz! Zmiz!"


Bratr škrtí sestru Hanan... Asi právě telefonovala, a on k ní přišel zezadu, aby ji uškrtil... Je mrtvá, jsem přesvědčená o tom, že je mrtvá.

Toho dne měla na sobě bílé nabírané kalhoty a košili dlouhou až ke kolenům. Byla bosa. Viděla jsem, jak hýbe nohama, viděla jsem její paže, jak tloukla bratra do tváře, zatímco on křičel: „Zmiz!"

Nevím, co jsem dělala předtím, ani kde jsem byla, ani co mohla udělat Hanan, ale určitě nic v jejím chování, alespoň pokud vím, neospravedlňovalo to, že ji chtěl můj bratr uškrtit. Nechápu, co se děje.

Zůstala jsem v pokoji i s malými sestřičkami až do doby, kdy se vrátila matka. Byli s otcem venku. Assad zůstal s námi sám. Dlouho jsem přemýšlela o tom, proč nebyl v domě nikdo kromě něj a nás. Potom se mi vzpomínky začaly řetězit.

Když se vrátili rodiče, matka mluvila s Assadem. Viděla jsem ji plakat, ale ted vím, že to jen předstírala. Dnes už jsem realistka a pochopila jsem, jak věci v mé vlasti probíhají. Vím, proč se zabíjejí dívky a také jak se to dělá. Rodina se sejde a rozhodne o tom, a toho osudného dne nikdy nejsou rodiče doma. S odsouzenou dívkou zůstane jenom ten, kdo byl vybrán, aby ji zabil.

Matka neplakala doopravdy. Neplakala! Bylo to jen divadlo. Moc dobře věděla, proč bratr sestru uškrtil. Proč jinak by byla toho dne odešla i s otcem a mou starší sestrou Nurou? Proč nás nechala doma samotné jen s Assadem? Nevím jen, z jakého důvodu Hanan odsoudili. Musela spáchat nějaký hřích, ale uniká mi jaký. Vyšla z domu sama? Viděli ji, jak mluví s nějakým mužem? Udal ji soused? Stačí tak málo, aby byla dívka považována za „poběhlici", která zneuctila celou rodinu, a musí umřít, aby smyla hanbu nejen ze svých rodičů, bratra, ale z celé vsi!

víc ZDE