Ahooj

Tuhle situaci znám, když jsem chodila pro Zdendu do školky, i když ne zrovna na přechodu. Každý den jsem zkoušela něco jiného. Domluva opravdu nepomohla, nechala jsem ji na místě a šla jsem sama, když mě ztratila z dohledu, tak se otočila a vrátila se domů, příkazy taky nefungovaly a plácnutí na zadek už vůbec ne, to se urazila. Psycholog by asi poradil, vyjděte o půl hodiny dříve a nechte dítě, ať se po cestě pokochá krásami přírody, nespěchejte. Samozřejmě jsem zkusila i to, ale jak naschvál šla Miluška ten den vzorně a přímo do školky. Nakonec se ukázalo jako nejúčinnější vzít ji, v takové situaci, pod paži a odnést, mrskala se sice jako kapřík, ale dorazily jsme včas, ještěže jsou ty malé děti i lehoučké a školka blízko, Zdenda mi tohle na cestě do školky nedělal, možná proto, že byl o 1,5 roku starší, s ním už tenkrát byla a je domluva možná. Na cestě zpět už jsem oba nechala i proběhnout. Kamarádský přístup k dětem je ten nejlepší, ale autoritu je třeba udržovat. To vidím na Jarkovi, kolikrát po něm chci, aby mi pomáhal, nebo se učil a jednoduše neposlechne, prosbou, domluvou, ani příkazem. Z manžela má respekt, i když ho nikdy neuhodil, ten mu řekne: uděláš to a Jarda to jednoduše udělá. Tak zastávám názor: všeho s mírou, kamarádství i přísnosti.