Aby měla Tonka co číst ...

... aneb Jak se máme, Vondrovi:

Ahoj holky,
právě před chvílí jsem napsala Sáře, že nemám sil ni chuti na popovídání, a přesto přicházím sem s off-line zpovědí. Sára to snad pochopí, Tonka bude mít co číst a vy ostatní třeba taky něco napíšete a diskuse se rozproudí. Bude to teda velmi sebestředný příspěvek, ale nějak se začít musí, že.
Tak tedy, co je u nás nového: konečně jsem si došla na to oční, aby mi zkontrolovali, jak dopadla laserová operace. Našli mi půl dioptrie na každém oku, což jde - je to tak akorát na brýle do auta, jinak zvládám bez nich.
Aleše vzali do školky - teda do té, co máme přímo v naší "vesničce", ale dávala jsem přihlášku ještě do jedné, kam bychom sice museli dojíždět, ale zato se mi výrazně víc líbí jejich přístup k dětem. Tam ještě nevíme, je to napínavé, čekám výsledek každým dnem. Jinak Aleš to teď dost střídá - chvilku je roztomilý, šikovný a poslušný kluk, do všecho nadšený a přítulný, chvilku je na zabití, kňourá, neposlouchá, vzteká se ... Celkově je to v pohodě, i když musím říct, že doba strávená doma na mateřské už mi slušně vlezla na mozek. Teď už to není zdaleka taková honička, jako při péči o malé mimi (natož o dvě, že), ale stejně nemám (skoro) žádný čas pro sebe a vadí mi, že si nemůžu bez doprovodu mrňouse zajít ani ke kadeřnici, na gyndu a podobně. Bohužel ale paní na hlídání manžel odmítá a já asi nejsem tak moc vnitřně přesvědčená, abych si ji prosadila. Já totiž ve skutečnosti nemám ráda lidi ;-) a tak jsem se s představou, že mi někdo "cizí" bude kralovat v domácnosti, ještě nevyrovnala. Kupodivu že by se mi někdo cizí staral o dítě si celkem představit dovedu. Teď si říkám, že už to do září vydržím, Aleš půjde do školky, já do práce ... ale někdy si říkám, že to možná nevydržím :-(
Dost jsem poslední dobou přibrala a nedaří se mi odhodlat se k dietě, abych něco shodila. Tímto smekám před Kačenkou, že to dokáže. Já zatím pročítám kalorické tabulky a motivační příběhy, ale když dojde na lámání chleba, tu sušenku si odříct nedokážu :-( (lépe řečeno, ty sušenky).
U nás doma probíhá partnerská krize, přehoupla se přes kritický vrchol a zase se trochu zklidnila, ale že by bylo po všem si nemyslím. Před pár týdny jsem manželovi zcela vážně navrhovala rozvod a kdyby byl souhlasil, už se rozvádíme. On nesouhlasil, byl ochoten naučit se žehlit! (bohužel v tom problém nespočívá) a navštívit manželskou poradnu. Tam jsme byli včera a mám pocit, že kromě úporné celodenní bolesti hlavy mi to nic nepřineslo. Celé jsem to probrečela, jak je u mě zvykem a připadala jsem si, že se svými problémy zbytečně obtěžuju další dva přítomné (manžela a terapeuta). Když se nakonec ten terapeut zeptal, jestli se chceme objednat na někdy příště, neměla jsem sil na to kývnout. Navíc, kdo by hlídal Aleše, že ... ach jo, začarovaný kruh.
A pikantní na tom je, že ani za této situace se nedokážu zbavit "touhy" po druhém miminku. Je to úplně iracionální, rozum mi říká, že to je nesmysl, ale asi se mi bouří hormony, nebo co. A to jsem si myslela, že už jsem to překonala.

Tak to vidíte. A jak se máte vy? Mějte se co nejlíp,
to vám přeje máta