Když jsem ještě s mateřstvím koketovala jen ve své mysli a poté nanejvýš hovořila se svým bříškem, měla jsem o svých dětech jasné představy. Když jsem viděla ta nezvedená dítka v ordinaci lékaře, říkala jsem si:"To moje děti nikdy!!!"
Pátek 22.6.2001: Začalo to, jak už ostatně víte, jako vždy. Ještě jsem své děti neviděla, ale už jsem je tušila.
To opravdu nevím. Asi ji lákají katastrofy. Jinak nechápu, proč by se pouštěla do tak nerovného boje.
Připadá mi to trochu jako hříčka přírody. Zrovna já, která přežila bez mrákot tři porody jen díky transu bolesti, já, která se bojím kapky krve jak čert kříže, mám třikrát rozhodovat, kdy píchnout holčinám ouška.
To se mi tuhle odpoledne v neděli pochlubil manžel, jakou má radost z naší Magdy.
Někdy mě napadá, jak je možné, že jsem matkou dětí, která jsou ranní ptáčata a přitom já jsem ta nejstoprocentnější sova, jaká jen může být.
Jmenuji se Magda Silná. Dle někoho hodně silná. Alespoň, co se týče přímé úměry mezi počtem dětí a silnými nervy, které musím v šestadvaceti letech mít. Mám totiž děti. Tři. A shodou okolností všechny jsou dcery.
(C) 1999-2025 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.