Názory k článku Dítě, nebo práce? Chci si užít obojí!

Rachel - nikdy jsem ze sebe odbornika na psychologii nedelala a mam aspon tolik slusnosti, ze sve nazory skutecne ohranicuji tim "ja myslim" a nedelam tady zadne dalekosahle zavery.

Rachel - to neni o tom, ze ja nechci si o tom neco precist - uz jsem tim stravila nekolik hodin. Ale - najit skutecne uzitecne studie, ktere jsou zdarma pristupne na internetu neni tak snadne (uz jsem psala, ze Matejcka a Prekopovou tady nesezenu), jak se Tobe mozna zda. Ja jsem si samozrejme cetla knizky o pracujicich matkach, ale uz nemam jejich autory a nazvy. Ridila jsem se tim, co mi z nich vyplyvalo, ze je pro dite lepsi zustat v domacim prostredi a mit ""osobni pecovatelku"" - a tak jsem to detem zaridila. Obe sly do skolky v dobe, kdy mi pripadalo, ze by je zajimalo vic, nez jen jezdeni v kocarku a nejake to ukazovani v knizkach a u nas je opravdu siroka nabidka velice kvalitnich predskolnich zarizeni.

Nicmene konkretni problematikou nastupu do skolky na pul dne ve dvou letech se nikdo nezabyva - je to prilis velke omezeni. Ty studie jsou proste mnohem rozsahlejsi a vseobecnejsi nebo zamerene na deti z chudych rodin nebo jinak znevyhodnene. Nasla jsem sice jednu studii od Ispa, Jean - Long-Term Effects of Day Care, ktera pise, ze data ukazuji vyhody modelu rodicovska pece jen behem prvnich dvou let nasledovane castecnym nebo celodennim pobytem mimo domov - ale to je jen jedna studie (http://www.eric.ed.gov/ERICDocs/data/ericdocs2sql/content_storage_01/0000019b/80/1b/d8/c6.pdf)

Proste a jednoduse - nastudovani tehle problematiky je velice casove narocna vec a nechapu, proc bych tady mela byt jedina, od koho se neco takoveho ocekava. To, ze tu nekdo cituje Prof. Matejcka s tim, ze deti by si jesle nevymyslely, taky neni zadna vedecka zalezitost.

Proto jsem byla rada, ze se ozvala Bumbi, ktera psycholozka je - a nevidela jsem, ze by kterakoli z vas jeji slova zpochybnovala - prestoze netvrdila, ze pece do tri let je nezbytna...

Nejsem a nebudu psycholog, ale sve vlastni pozorovani a dojmy snad jeste psat muzu.

Kimmy

no, to u nás taky dělá (kuchyň, koupelna) slečna na úklid ... jsem totiž líná, systém vysávající matka, hihi

Jak už jsem psal níže, byl jsem na konferenci s britskými konzervativci a tam byla prezentována statistika míry různých kritérií z GB a jestli si to dobře pamatuju, klíčovým prvkem pro zlom ve statistice "sociálnosti" (např. kriminality) dětí není, jak by mnozí rádi slyšeli to, zda žena na 100% je doma, ale fakt, zda dítě bylo nad půlúvazek denně svěřeno někomu jinému, zvláště instituci. A to nikoli do 2 let, ale spíš do 4-5.

Proto jsou ty půlúvazky klíčové. A je klíčové aby stát umožnil práci pomocnic v domácnosti i mimo živnostenskou sféru zjednodušením byrokracie a i úlevami na sociálce apod. Atd.

Mmysho,

vidím to podobně jako ty a mám i trochu podobné zkušenosti.
Též jsem trávila dětství u babičky, s mámou jsem nikdy nenavázala vztah, podepsalo se to na mě na dlouhá léta. O tom ale psát nechci.
V této diskusi se opět hádají dva tábory o tom, zda se "to" dá zvládnout, zda matka neztratí kontakt s profesí, píše se tu, jak lidi vstávají za kuropění, vyvařují, zamražují, pozvou si babičky, dědečky, chůvičky…. do hloubky se nezamýšlí nikdo nad tím, co ta máma pro to dítě vlastně znamená.
Aktivní ženské jsou mi blízké, pracovala jsem sama (z domova jako OSVČ) do jednoho roku věku prvního dítěte, potom jsem změnila názor a omezila jsem pracovní aktivity na minimum.
Proč?
Padnul na mě takový pocit – těžko se to definuje – že jsem to jenom já, kdo jim může některé věci vyřešit, a to na celý život. Jedná se o nepatrné problémy malých dětí, které ani dětská lékařka nemusí zachytit, natož nezkušená chůva nebo nahluchlá babička. U mé dcery se bohužel stalo vícekrát, že lékař nepoznal problém. Poznala jsem ho já. Ne proto, že bych byla extra geniální, ale proto, že své dítě dobře znám, trávím mnoho času jeho pozorováním, znám jeho předky, rodinnou anamnézu... Příklad – V 10 měsících jsem se já dopátrala k tomu, že dcera má extenzi šíje (zakloněnou hlavičku zapadlou mezi rameny, každou chvíli zakuckaná, krk téměř nebyl vidět, opožděný motorický vývoj). Pokud bych měla na její výchovu chůvu, jsem si téměř jistá, že chůva by plnila instrukce lékařky a instrukce moje, ale neměla by vůbec důvod se zabývat nějakým hlubším pozorováním a prosazováním jiných věcí. Domnívám se, že vlastní matka dítěte se nejlépe dokáže na toto dítě soustředit – má určitý šestý smysl, díky němuž vychytává všechny zvláštnosti. Pokud s ním tráví čas. Začali jsme cvičit Vojtu. Vojtova metoda je specifická, neumím si představit, že by s dítětem cvičila chůva, o kolektivním zařízení už vůbec nemluvě. Za půl roku jsem jí pomohla vyrovnat oblast krční páteře, povytáhli jsme krček o několik milimetrů možná i cenťák!! Zní to jako nic, ale když si představím, že jsem jí pomohla nejen k té optické změně, ale hlavně k lepšímu postavení páteře, a to na celý život, jsem velmi spokojená. Takových příkladů bych mohla uvést u svých dětí víc a jsem si jistá, že každé druhé dítě nějakou takovou zvláštnost může mít – někdy ji třeba ani nepostřehneme, jindy se nám to vrátí jako bumerang za několik let.
A to už vůbec nezmiňuji notoricky známé věci jako je první rok – získávání důvěry ke světu, druhý rok – získávání důvěry v nejbližší okolí, 8. a 9. měsíc – období separační úzkosti...
Ano, měla jsem chůvu v období těhotenství s druhým dítětem (moje první dítě bylo velmi divoké, nešlo to jinak), ale není to mé přesvědčení. Změnila jsem názor. Zodpovědnost za celý budoucí život těch dvou malých človíčků mi leží na srdci víc než potřeba vlastní profesionální seberealizace.

Byl tu nedávno takový podobný článek od manažerky nevím už v jaké firmě. Paní měla sedmiměsíční dítě, trávila s ním několik hodin týdně. A říkala něco v tom smyslu – „on dobře ví, kdo je jeho máma, protože ta chůva mu to zdůrazňuje a říká mu – já jsem jenom chůva, tvoje matka je tamhle ta druhá paní…“ Tak to jsem nevěřila, v jakých bláhových představách ta matka-manažerka může žít.

Kimmy,
samozřejmě, že těch faktorů je víc. Ale skoro bych řekla, že je ke škodě dítěte, když do té školky nejde jen proto, že je máma doma, přitom už by kolektiv potřebovalo.
Dřív děti vyrůstaly sice v rodinách, ale rodiny byly větší.

Když to vezmu podle sebe - já jsem byla prý dost živé batole, které se moc nestydělo, ale do školky jsem nešla, byla jsem doma ¨babičkou. Do školky jsem šla až v 5,5 letech na dopoledne a vnímala jsem to jako ohrožení, bála jsem se dětí... Byla jsem prostě zvyklá být sama, babička se mnou mezi děti nechodila a nechtěla, aby ony chodily k nám.

Každé dítě asi dozraje někdy do věku, kdy potřebuje mít okolo sebe společnost, nejlépe vrstevníků. Když je mu odepřena, postupně se u něj může rozvinout něco jako sociální fobie.

Co se týče jeslí, nemůžu vůbec soudit. Podle sebe - sestra už s babičkou doma nebyla, chodila do jeslí a tvrdí, že dodnes si vzpomíná spíš na samá negativa. Na druhou stranu si myslím, že ty vzpomínky jsou spíš ze školky a ne z jeslí a co se týče sestry osobnosti - je mnohem vyrovnanější a netápe tolik ve vztazích, je taky mnohem průbojnější. Přitom by měla být na tom hůř než já a opak je pravdou.
Asi bych se nebála dítě do jeslí dát. Asi bych tam dceru i dala, ale u nás byly tehdy zrušené a do školky brali sice od dvou let, ale vyžadovali vyzrálost jako ve třech letech, což u dcery nebylo, byl problém s občasným počůráváním, ani řeč ještě nebyla nic moc.
Taková perlička - školka se honosila, že bere od dvou let a ve skutečnosti pak ředitelka přemlouvala matky tříletých dětí, aby byly doma do čtyř let.