Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Vidíš,Limai,teď jsi si naběhla Ty.Vzhledem k tomu,že mám malé dítě,třeba k tomu dojdu jako Ty.Nebo možná až budeš mít druhé pochopíš,že 4-letému dítěti se některé věci vysvětlují snáze a hlavně je snáze pochopí.Já přece neříkám,že budu dítě plácat do 15-ti let?Jjsem v době,kdy byla 18 měsíců stará-mladá,neviděla už jiné řešení.Od Tebe jsme tady četly,jak jsme matky nezvládající své emoce a ted čtu,že jsi to dělala také.Možná,kdyby jsi od začátku přiznala,že jsi také plácla,ale postupem čsu došla k jinému závěru,dalo by se to snáze pochopit.
Dítě je v každém věku jiné.A neznamená to,že když plácneš malé batole v době,kdy není jiné řešení,že se k tomu budeš uchylovat v době,kdy mu budou 4,6 nebo 20let.Ale o to stále šlo.každý příběh je individuální stejně tak jako každé dítě,každá mamjn a každá situace.jsi mi najednou mnohem bližší,už jsem myslela,že jsi Supermanka.Ano,i já mám svoje chyby,ráda vyslechnu jiné názory,ale tak že jsou to zkušenosti jiných a n odsuzování toho,jak jsem to dělala já.Tak vítej mezi normální maminy!!!!

Myslím si, že nejde ani tak o to, zda rodič "používá fyzické tresty", nebo ne, ale o to, jak často s dítětem jedná z pozice síly.
Každé dítě je jiné a každý fyzický trest je jiný. Je rozdíl, jestli někomu nafackuji, nebo ho plácnu přes ruku, přesto obojí spadá do (podle mě dost problematické) kategorie fyzického trestu. I plácnutí vezme každé dítě jinak, někdo z toho má trauma, po jiném to sklouzne jako kapka rosy. A záleží taky na psychickém rozpoložení rodiče - metodický výprask asi vyzní jinak než rána v afektu.
Protože každý rodič své dítě dobře zná, je taky nejlíp schopen rozpoznat, co na něj "platí", a je obvykle schopen velmi jemného škálování. Dovede své dítě postrčit, probudit z letargie, zklidnit, zabavit, nebo mu ublížit. Nesdílím názor, že fyzické tresty jsou paušálně ponižující nebo odsouzeníhodné, i když často jsou. Jsou děti, které naopak zcela odrovnáte tím, že jim pohrozíte vyhozením jejich oblíbeného plyšáka do popelnice. Je proto na posouzení rodiče (nebo schopného psychologa), zda metody vedení používané v případě konkrétního dítěte jsou efektivní výchovou, nebo bezhlavým týráním (uvádím dva extrémy).
Dost mě dráždí úvahy o "zákazu fyzických trestů" apod. (čímž netvrdím, že tato diskuse s nimí souvisí), právě proto, že problém fyzického trestání považuji za zástupný. Skutečný problém je podle mě v tom, kde v případě konkrétních lidí vedou hranice mezi výchovou a týráním. A to se samozřejmě těžko posuzuje obecnými pojmy a taky těžko porovnává.
Já se snažím jednání z pozice síly vyhýbat, většinou, ale ne vždy se mi daří. Děti mám maličké, neřekla bych rozhodně, že je "fyzicky trestám", dokonce je obecně málokdy trestám. Nicméně občasné plácnutí přes zadek, které dítě uvede do pohybu požadovaným směrem, se mi celkem osvědčuje. Do puberty s tím musím skoncovat :)
Jo, a diskusi jsem jen prolítla, takže možná jenom kopíruju někoho výše.

"Tak jak tě mohu respektovat,když ty si své chování nedokážeš ani obhájit? "

Takže jestli tomu správně rozumím, Limai, budeš respektovat jen toho, kdo vyhoví Tvým manipulativním požadavkům (sepiš mi konkrétní důvody, ale ne jen tak ledajaké, ale takové, které já uznám, jinak na můj respekt nemáš nárok. A já se budu tvářit, že jsi ty důvody vůbec nenapsala nebo že je neuznávám, takže stejně nemáš nárok). Nevím jak kdo, ale já si takhle respekt nepředstavuji.

Madlenka tady už několikrát popisovala, jak dítěti 100 x vysvětlovala bez výsledku, pak třikrát pleskla a byl klid. Jaké další „konkrétní informace“ z ní chceš ještě ždímat? Stejně tak x dalších holek popisovalo situace, kdy nezabralo domlouvání, ale právě až to plesknutí. A že to předtím x-krát zkoušely po dobrém, ale zafungovalo až to plesknutí.

Ty se – naoko logicky – pokoušíš lámat z nich nějaké „důvody“, ale ve skutečnosti o ně nestojíš, protože už máš v hlavě nastaveno pár pouček - „plácání nemůže fungovat nikdy a nikomu, ti, co občas plácnou, o výchově vůbec nepřemýšlejí, své děti bijí s velkým potěšením a jen se na to třesou, a kdo není striktně proti i lehkému třepnutí na zadeček, je povinen se Ti zpovídat z toho, jestli opravdu, ale OPRAVDU udělal ÚPLNĚ všechno, aby plácnout nemusel."

„Způsobů jak o něčem přesvědčit dítě tak,aby samo dospělo k tomu že je to pro něj žádoucí je v každé situaci spoustu.“ To jistě ano, ale tak nějak mám z Tebe a z Tvého stylu diskuse pocit, že ho k tomu „samo dospělo“ spíš dodeptáš, a to může být v konečném součtu mnohem drsnější než lehké plácnutí. Tobě nepřipadá zrůdné chtít PŘIMĚT někoho, aby vždy SÁM dospěl k tomu, že je pro něj žádoucí udělat to, co chceš Ty? Je to sice hezké, když samo dítě chce udělat to, co od něho v dané chvíli chci (a samozřejmě se mu to vždy budu snažit vysvětlit) ale občas se klidně spokojím s tím, že NEBUDE bytostně přesvědčeno, že to, co po něm chci, je i jeho přání, bude mi stačit, když to prostě UDĚLÁ.

Gábino a proč nevyzkoušíš ho třeba zapojit? Nabídnout smetáček nebo lopatku, nebo ještě lépe dát mu vybrat a ať to zkouší. Za chvíli ho to přestane bavit a můžeš mu nabídnout jinou činnost a pak si to v klidu zamýst.

Mám děti ve věku 22, 19 a 5 let. Se staršími dětmi máme vztah dobrý - žijí s námi, studují, nekouří, nepijí, nefetují, nejsou promiskuitní.
Ty první dvě děti jsem občas plácla, ale dalo by se spočítat na prstech jedné ruky. I tak to beru jako osobní selhání. Sotva ruka dosedla, už mě to mrzelo. A důkazem, že fyzické tresty jsou i psychickou záležitostí, je můj dnes 22letý syn, který mi zhruba před dvěma lety připomněl onen jeden políček, který obdržel asi jako 4-5letý. S odstupem času mohu jen konstatovat, že ta plácnutí nikomu nic dobrého nepřinesla, nic nevyřešila a byla naprosto zbytečná. Byl to zkrat nezralé matky. Tím taky odpovídám na otázku v anketě. Jsem proti tělesným trestům, proti bití a nakonec i proti těm nic neřešícím občasným políčkům.
V současné době jako starší matka 3. dítěte mám už určitý nadhled a více tolerance. Ve výchově své pětileté dcery využívám spíše pozitivní motivace a chválu. Nekřičím, nerozkazuji. Není to zkrátka potřeba. Od narození jsem ji hodně chovala a hodně na ni mluvila. Jsme na sebe hodně fixované a často mi říká, jak mě miluje. Má radost, když mi může pomoci. Co na tom, že úklid není stoprocentní a při obalování řízků mouka rozsypaná a při míchání tvarohu skončí tvaroh i s mísou na koberci. Nechci ji odradit, takže nekritizuju, protože pomoc už by příště nemusela přijít. Důležité je, že ona mi nabídla pomoc, já ji za to pochválila a to je pro ni momentálně vrchol štěstí. Potom ještě půl dne chodí a ověřuje si, jak moc jsem šťastná, že ji mám a jak mi ta pomoc přišla vhod a jak je šikovná. :o). Je to až legrační, jak přitom poskakuje radostí. Já jen doufám, že jí to vydrží. Mantinely dáváme nenásilně, od narození. Jak tak chodíme po světě, pojmenováváme situace a chování lidí a vysvětlujeme, co se smí a co ne a vštěpujeme zásady slušného chování. Zatím to tak stačí. Svoje nezastupitelné místo ve výchově mají i prarodiče, s kterými v domě bydlíme. Co nestíháme my - rodiče, to zaštiťují oni. Naštěstí jsme ve výchově zajedno, tak je celý výchovný proces naprosto přirozený a bez konfliktů. Jsou takovým bonusem pro naše dítko. Zatímco jsme v práci, brnkají s dcerou na klavír, vyrábí letadla a pracují na zahrádce. A mezitím vším komunikují, komunikují a komunikují. Jsem jim vděčná.