Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

vysvětli mi,co je na tvém způsobu efektivního,když dítě dostává na holou a stejně to dělá znovu a znovu?Fakt jsem nepochopila efektivitu takového jednání.Ty tady píšeš v jedné větě že dítě vždy dostane na holou a o dvě věty dál z toho vyplývá,že své nežádoucí chování stejně znovu a znovu opakuje a dostává znovu a znovu na zadek.Takže ta efektivita spočívá v čem?Nepleteš si slova efektivní a afektivní?

ty na přechodu nemáš mít empatii,ty máš před přechodem zapojit mozek tak aby jsi našla způsob jak s tím dítětem přes ten přechod bezpečně přejít aniž by bylo nutné dítě trestat.

je mi líto že nyní zklamu tvé iluze o autoritativní výchově mé dcery,kdy všechno musí být po mém,ale jaksi sis nakálela do vlastního hnízda,protože postoj"musí být po mém"uplatnují přesně ty matky,které plácají,jestli ti to jaksi nedošlo.Matka po dítěti něco chtěla,to neposlechlo,tak mu matka jednu vrzla aby bylo po jejím a pak se schovávají za alibistické řeči o tom jak je dítě nezvladatelné a jak je nutné mu jadnu lupnout.A musím tě zklamat ještě jednou,protože já sice patřím mezi matky neplácačky,ale k tomu že se bez toho lze obejít jsem musela také nějakou cestou dospět.Když byla dcera mnohem mnohem menší,také jsem ji občas plácla.Jenže mě,na rozdíl od vás,došlo velmi brzy že tudy cesta nevede a začala jsem hledat jiné cesty,jak dítě vychovávat aniž bych se k takovému kroku musela snížit.Protože já jsem ty cesty hledat CHTĚLA,nejsem alibistka která by si hledala milion výmluv,proč něco nejde,na rozdíl např. od madlenky.Já se postavím k situaci tak,abych našla způsob jak to udělat aby to šlo.Od té doby dcera neví co to je plácnutí,a jsou to již téměř čtyři roky.A není to žádný hodný andílek,ostatně o jejím chování jsem zde již několikrát psala,takže kdyby někdo měl problém s tím,že já plácat nemusím,protože mám hodné dítě,tak se mu akorát vysměji.Moje dítě zlobí taky hodně,ale já si svoji frustraci nepotřebuji vybíjet na něm.

ahoj jito,
jsi ve fakt nezavidenihodne situaci, drzim palce, aby se to srovnalo.
jednak moc doporucuju ti knizku "Respektovat a být respektován" a potom ma takovy napad. No, mozna me taky posles do haje a reknes, ze to nejde. nevim
moje svagrova ma dceru z prvniho manzelstvi, je tedy mladsi nez ta tvoje, ale taky pubertacka a k tomu dve uplne male deti z druheho (ted 2,5 a 4 roky).
presto se starsi dcerou jede vzdy na jare sama, bez ostatnich deti a bez manzela na 4-5 denni zajezd.
je to darek k narozeninam.
je to dobry zpusob, jak ji da cas, ktery maji jen ony dve spolu.
navic jednou tydne chodi jeji manzel s kamarady na "jedno nebo dve" to pak svagrova ulozi ty dva mrnousy a zbytek vecera tj cca od 8 do pul desate travi cilene se svou dcerou. povidaji si a dcera vi, ze tohle je cas pro ni (jasne, ze se u toho treba sklada pradlo a podobne, ale je tam pro ni, nejde si treba surfovat po netu.)
nevim, jaka je tvoje situace, ale muzes se snad s manzelem domluvit, a jit s dcerou jednou tydne do restaurace, kina atd a postupne se propracovat k te spolecne dovolene, kde si to konecne vyrikate, samy dve? moc bych vam to prala.
a radsi bych se nepokousela s ni ted resit tu skolu, proste ji spis venovat cas a naopak mluvit o necem jinem. potrebujes prece hlavne ziskat jeji duveru. vis, v nejhorsim pripade si, jakkoli hrozne ti to zazni, v srpnu udela zkousky, protoze z neceho propadne, ale to je jedno, jestli to do te doby date dohromady. vas vztah je mnohem podstatnejsi.
rekla bych ji narovinu, ze je pro me strasne dulezity dat vztah dohromady (nebo ji to napis, jak radila marketa, to byl dobrej napad) a ze s ni chces stravit vecer (vikend je na zacatek asi moc, to by te asi odmitla) a ze se nebudete bavit o skole a ni o dalsich konfliktnich tematech, ale proste si udelate hezky vecer. kdyz to bude mit uspech, tak bych to zavedla jako pravidlo. a vysledek se dostavi.
zdravi a preje vse nej
marketa

Každé dítě je jiné a není univerzální výchovné metody i když některé se tak tváří a nemám moc pochopení pro maminky, které, když zjistí, co na toho jejich broučka maká a když to náhodou odpovídá nějakému ultramodernímu výchovnému stylu, se pak tváří, že mají patent na rozum.
Nejsem zastáncem tělesných trestů - naši je používali, to ano. Nemám pocit, že by mi to nějak zvlášť ubližovalo, ale pro náš vztah zvlášť v pozdější době (kolem puberty) to nic dobrého nebylo.
Já jsem k tělesným trestům ve výchově svého syna zatím nedošla, ale tím neříkám, že jsem hrdinka co si vždycky ví a bude vědět rady a nikdy se k něčemu podobnému nesníží. Prostě jsem zatím pro něco takového nenašla ve výchově smysluplné uplatnění. Asi 2X jsem kolem jednoho roku zkusila plácnutí - myslela jsem, že Tomášek rychleji pochopí, že tohle je opravdu důležité a že si nedělám legraci, ale bez úspěchu tak proč v tom pokračovat.
Pokud jde o výchovu, hlavní roli hraje jednoznačně důslednost, pak také dobrý příklad, pozitivní motivace (a klidně i sladkosti za odměnu, když to pomáhá) a když má dojít na tresty tak já si vážně nejsem jistá jestli plácnutí je ten nejhorší případ. Například si nedovedu představit, že odvedu Tomáška do jiného pokoje a řvoucího ho tam nechám "se uklidnit" - bude se na mě s pláčem věšet a já ho tam nechám minuty nebo i desítky minut a měla bych mít dobrý pocit, že je to výchovné a není to bití? No ale trápení to je. To mi teda to plácnutí připadá jako menší zlo.
Fandím každé matce, která se zodpovědně snaží najít ten správný přístup ke svému dítěti a zvažuje co je pro danou situaci nejvhodnější. Jednoznačná hloupost je bití, řežání nebo plácání v afektu, to je výchovně na úrovni hospodské rvačky.