Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Kudlo, dodnes si pamatuji každé plácnutí, jako velice ponižující.

ale přece pokud mi jde o to bezpečí,tak předem,preventivně,tam kde vím,že to nebezpečí může nastat,vytvořím takové podmínky,aby dítěti to nebezpečí nehrozilo,ne?Takže když jsem s dítětem u silnice,do které může vběhnout,zařídím se tak abych tomu předešla.Když nechci,aby si na sebe moje dítě ve vaně pustilo vařící vodu,natočím mu vodu do vany já a kohoutek zajistím proti otočení.Když nechci aby se moje dítě dostalo k čistícím prostředkům které mám ve skřínce v koupelně,tak ji zamknu nebo je dám tak vysoko aby na ně dítě nedosáhlo.Jenže tady mi připadá že plácačky razí jinou teorii a strašně si protiřečí-ano,jde mi o bezpečí mého dítěte,tak tedy to dítě nechám vběhnout do silnice a pak ho za to že tam vběhlo potrestám.

Limai, o tomhle jsme onehdá mluvili na kurzu a bylo to pro mě dost překvapivé. Oční kontakt v okamžiku konfliktu totiž JE mocenskou konfrontací, dělají to i zvířata. Boj o to, kdo dřív uhne pohledem. V okamžiku klidu je pohled do očí výrazem zájmu, ale pozor, je tomu tak hlavně u žen, muži se daleko raději dívají vedle seme na společnou věc (samzřemě neplatí na každého, ale v obecných rysech).

Ještě mě napadá - já si někdy zkouším představit na sobě. Sedím v práci, dovnitř vejde šéf a řekne: "Udělej tenhle výkaz". Mrknu na to, práce asi na půl hodiny, jsou tři, pohoda, ještě si dodělám tohle a tohle, práce končí o půl páté, tak to stihnu. Za deset minut šef nakoukne a řekne "Co ten výkaz?" Já "V pohodě, bude." Když koukne potřetí, pronese "Ještě jsi neudělala ten výkaz, copak jsem ti neříkal, že ho potřebuju? Tak to tě teda nepozvu na ten malý mejdan, co jsem naplánoval na půl čtvrtou".

Druhá situace: Vejde šéf, řekne "Je potřeba ještě udělat tenhle výkaz, potřebuju to ještě dnes a za půl hodiny jsem naplánoval malý překvápkový mejdan. Byla by škoda, kdybyste to kvůli práci nestihla". Pochopím při pohledu na výkaz, že musím začít hned, abych to do mejdanu stihla.

V kterém z těch dvou příkladů by ses cítila jako nespravedlivě potrestaná a v kterém jako někdo, komu je svěřena určitá odpovědnost a je si vědom důsledků.

za celých téměř čtyřicet let nenapadlo,že když s někým chci komunikovat,tudíž se mu dívám do tváře,že s ním jednám mocenským způsobem.Takže když si doma povídáš s manželem,zřejmě vaše hovory vypadají tak,že on si prohlíží nehty na nohách a ty se koukáš z okna aby někdo z vás neměl pocit že toho druhého ovládá.No,já to mám jinak.Když s nějakým člověkem osobně komunikuji,dívám se na něj(neříkám nepřetržitě,navazuji kontakt očima,gesty,úsměvem,výrazem tváře,chci aby mne ten druhý vnímal a já jeho.Nevím co by sis myslela,kdyby jsi přišla např.na pracovní schůzku a tam jsi začala personalistce vysvětlovat proč se ucházíš o práci v jejich firmě,a ona bys se dívala do zrcátka a štourala se párátkem mezi zuby.A to samé s dítětem-jestliže chci aby mne dítě vnímalo a komunikovalo se mnou,chci s ním jednat tváří v tvář.A dítě si k sobě otočím bez jakéhokoli násilí s tím že ho oslovím a už tím s ním navážu kontakt,nečapnu ho za ruce div mu je nerozdrtím se slovy "ty hajzle ted mě budeš poslouchat"!To že chci aby ten s kým komunikuji byl otočený obličejem ke mě považuji za základní lidskou slušnost.