Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Kudlo, potíž je v tom, že "plácání" se odehrává v době, kdy má dítko jen těžko natolik rozvinuté schopnosti, které by mu umožnily rozeznat právě ten systém plácnutí.
Dále, porucha je porucha, někteří rodiče to zvládnou i bez plácání, jiní ne a ti by se měli obrátit na odborníky, těžko tu budem vyjmenovávat všechny typy poruch, jejich projevy a následně jejich možná řešení.
Já ti nevím s tím šokováním plácnutím, není to spíš projev toho, že je šokován plácající? Ne že by moje děti byly tak vzorné, ale bleskem jsem odstranila možné nebezpečí, tj, kdyby se mi vrhlo s řevem na silnici, samorřejmě bych ho drapla za první dostečně pevný výšnělek na oděvu a odvlekla stranou. Jinak jsem podobné scénky ponechávala bez povšimnutí. Vřeštící a ječící děti mě nějak neberou, takže pochopily, že tudy cesta nevede. Pro případy nutnosti být někde včas jsem měla připravenou časovou rezervu - nejen na vřískání, ale známe to, záchod, když už je dítko koplet oblečené, nějaké to poblinkání, kontrola lezoucích hlemýžďů cestou...
No, možná jsem byla i za mlada stará, rezignovaná osoba, co nejde řešit, neřeším. Když se mi nepodařilo ze vzteklouna vypáčit, co chce, neřešila jsem to, když je schopen říct, co tím sleduje, je možná domluva a plácání mi nepřipadá nutné.

Já třeba pochopím někoho, kdo pleskne dítko vzápětí po té, co málem vběhlo pod auto, ten strach, šok, vidina toho, co se mohlo stát a neodsuzuju to, ale za správné a účinné to nepovažuju - jednak vina byla na straně rodiče, který nedával dostatečně pozor a vyjadřuje to stav rodiče, jeho emoce, ne stav dítěte a účinek to má stejný, jako to, co obvykle následuje, vysvětlení, větší opatrnost atd.

Nezáleží na tom,jestli dítě plácnu nebo ho zbiju vařečkou.Takže když dejme tomu čtyřleté neteři,kterou její matka třeba jenom "plácá",řeknu,aby netřískala dveřma od pokoje,že se může vysypat sklo,a jí se to nelíbí,takže jde a jednu mi plácne,tak je to v pořádku?

Kudlo, problémem je, KDO rozhodne, co je přiměřené a co ne? Kdyby jsi se zeptala mých rodičů (teď jen otce), s vážnou tváří ti řekne, že mě bili málo a že jsem si často zasloužila víc. Já mám vzpomínky a pocity, vědomé i zasuté, že to často bylo na hranici týrání. Kdo to rozhodne?
Jistě, každé dítě je jiné a co jedno nerozhodí, druhé dovede k pokusům o sebevraždu. I na to by rodiče měli myslet, že to, co vidí jako výchovné a bezpečnostní opatření, je druhou stranou viděno prostě jako mlácení.

Já nepatřím k tvrdým odmítačům plácání, sama mám máslo na hlavě a ruka mi občas ujela. Poctivě se ale snažím, jsem skutečně přesvědčena, že trestání je kontraproduktivní. A že co teď vidím jako účinné (dítě sebou na přechodu nešvihne), může do budoucna být neúčinné, bo jeho záklapkou není vnitřní motivace a jakási morální sebekontrola, ale prachobyčejný strach z trestu.

... moc logické když chci, aby dítě nemlátilo brášku/sestřičku - a aby to pochopilo, naplácám mu sama! Co se z toho naučí? Źe ono samo plácat nesmí, ale máma ano? Źe dospělí můžou, protože jsou velcí a mají větší moc??? Nebo...?

Když už člověk musí někdy do hádek dětí zasáhnout, pak mi přijde lepší když to má nějaké logické a pochhopitelné důsledky - např. dát dítě pryč, dokud nezačne respektovat pravidlo "neubližujeme si", vysvětlit jim že nemohou být spolu v jedné místnosti když se plácají... atd. Prostě aby z toho něco POCHOPILY, něčemu se NAUČILY... A ne jen to, že někdo mlátit smí a někdo nesmí...

Mně se to plácnutí taky někdy "stane", ale neobhajuji to jako "výchovnou metodu".

Tino, ale když Ti kamarádka švihne s telefonem, tak se jí můžeš zeptat, co se jí stalo, a pokud se bude chovat divně, můžeš s ní v krajním případě přerušit styky. Což s dítětem jaksi nejde.

A opravdu rozlišujme - pravidelné mlácení dětí "na denním pořádku" opravdu NEPOVAŽUJI za totéž, jako výjimečné lupnutí na zadeček. Mám dojem, že hodně absolutních a zapřisáhlých odpůrců fyzických trestů se rekrutuje z těch, kteří byli v dětství trestáni opravdu nepřiměřeně, a nejsou v tomhle ohledu schopni rozlišovat.