Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Moje dcera sourozence má a je na tom stejně.Tvoje teorie nebude asi správná.Halině se nedivým,že nechce další dítě ,kdyby byla dcera jedináček bylo by to všechno jednodušší takhle musíme před ní chránit syna a ne vždy se nám to povede,už několikrát jsem ji musela doslova z něho servat, aby mu neublížila je to prostě dračice,která nedokáže posoudit co je a není dobré.Naštěstí syn je pravý opak a většinou z pudu sebezáchovy ustoupí, aniž by ke střetu došlo.

vis,nehlasej, jak budes jedniu deti vychovavat.Ja jsem mela stejnou predstavu, jak ty.telesny trest je naprosto nepripustny a ceska republika je znama v tom, ze fyzicke tresty jaksi patri k vychove a nikdo se nad tim moc nepozastavuje.nechci to zveseobecnovat,ale je spousta rodin, kde je to na dennim poradku a zucastnenym to prijde normalni. mydli jen ten, kdo je slaboch a nedokaze to jinak vyresit. Ja taky neplacam, nebo nemlatim svoji kamaradku, proto,ze mi treba svihla s telefonem...a nechapu, proc bych se mela chovat s mensim respektem k svemu diteti.na zaver citace z uzasne knihy respektovat a byt respektovan...Nekdy to vpada,ze ve jmenu vychovy je dovoleno temer vse.Jako by deti byly nejaky jiny zivocisny druh:Jako by pouhy fakt, ze je mame radu veci naucit a ony v tom delaji chyby, ospravedlnoval,ze se k nim chovame mene slusne a hrubeji, nez k dospelym...ja vsem doporucuju vypustit fyzicke tresty z repertoaru a pokusit se na tu situaci podivat z te strany, ze otloukani deti normalni neni.

jo. kdyby to bylo tak jednoduchý...

Grainne, ale to, co říkáš, v podstatě připouští to, že člověk s přirozenou autoritou se může uchýlit i k fyzickému trestu, protože u něho je dost velká pravděpodobnost, že to udělá jen v krajní situaci. I potrestaný si je toho vědom, a ví, že "zasloužil". S tím bych vřele souhlasila.

I s tím, co píšeš dál, že když to udělá člověk bez přirozené autority, respektu a znalostí, je to absolutně o něčem jiném.

Já to také takhle vnímám, a snažím se (s jakým úspěchem, to ukáže čas) být tou autoritou přirozenou. Což znamená, že se (většinou, jsem taky jen člověk) snažím přemýšlet o tom, proč vyžaduji to, co vyžaduji, abych to i dítěti mohla vysvětlit a nebazírovala na blbostech, jen protože "se to tak dělá". A myslím, že na to, abych si mohla vůči dítěti "dovolit" určité věci, mu toho zase na druhé straně musím hodně dávat.

A pamatuji si, že i jako dítě jsem tenhle rozdíl vnímala velmi ostře.

Nevím, co se píše ve skriptech, ale nevěřím, že by se společnost posunula až zas tak jinam. Lidi jsou víceméně stejní, co svět světem stojí, takže možná by stálo za pokus přehodnotit ty příručky a poučky.

Ve školce máme naprosto skvělé paní učitelky, dětem opravdu rozumí, věnují se jim, poctivě se jimi zabývají a hlavně JE MAJÍ RÁDY. Jednomu mému dítěti tahle paní učitelka JEDNOU za školkovou docházku dala na zadek. Bylo to v situaci, kdy se dítko "šprajclo", že se nebude oblíkat a nepůjde ven, přičemž na paní učitelku o patro níž čekalo 20 dalších, už oblečených dětí, s tím, že si umějí otevřít dveře a můžou vyběhnout ven. Takže to moje musela nějak umravnit. Když jsem si pro prcka přišla, tak mi to pí. uč. hned řekla a omlouvala se za to. Já si myslím, že udělala to nejlepší, co mohla, a ani mě nenapadlo mít jí to nějak za zlé. Moje dítě to pokud vím nijak traumaticky nenese, od té doby se "nešprajclo". Ovšem umím si představit učitele, kteří by dali na zadek právě ze slabosti a nedostatku autority, a tam bych se asi dost stavěla na zadní.

Jak se říká - když dva dělají totéž, není to totéž.

A co píšeš o té rodině - znamená to tedy, že pokud se JEDNÁ o dítě s poruchou osobnosti, je plácnutí přípustné?

IMHO plácnutí není ani za účelem ponížení, ani přeprání, ale určitého řekněme malého šoku, aby se dítě zarazilo, zastavilo, uvědomilo si, že je něco špatně.

Pevně doufám, že těch několik málo "lupnutí" v době, dokud ještě potomky přeperu, poslouží k tomu, že až je nepřeperu, nebude nic takového nutné.

A odborníci jsou na místě, pokud někdo OPRAVDU situaci nezvládá. Já se ale domnívám, že občasné lupnutí na zadek SKUTEČNĚ neznamená, že rodiče situaci nezvládají a měli by konzultovat psychologa

Myslím, že Adelaide už ti odpověděla, ano, já učím děti, že pravidla od něčeho jsou, že jejich porušení má nějaký přirozený důsledek bez vazby na moji osobu jako toho, kvůli komu se pravidla dodržují. Tj. zuby se čistí proto, že nám to pomáhá, aby nebyly zkažené, přes silnici se rozhlížíme, abychom snížili riziko přejetí autem, věci nehážebe bezhlavě na zem, protože pak je musíme uklízet a třeba se pak nestihne něco, na cojsem se těšili (večerníček nepočká, že). Nikoli proto, že jinak mě maminka potrestá. Pravidla silničního provozu nedodržuju proto, že se bojím policajta, ale protože to chrání mě i ostatní.

Mocenským přístupem si sice msylíme, že přimějeme děti dělat věci pro to první (jejich smysl), ale často svými metodami docílíme toho, že to dělají pro to druhé (pro osobu, terá to po nás vyžaduje, ať už pro strach z trestu nebo pro snahu se zalíbit). Udělujeme vnější motivaci a myslíme si, že tím vychováme člověka, který má motivaci vnitřní.